Voňavý Balkán, aneb země tisíce a jednoho smradu (14. – 29. 9. 2012)

Vždy jsem se chtěl podívat na divoký Balkán, takže když mi kamarád Pelech se svou ženou Makytou vyprávěli historky ze svého výletu z roku 2011, plán na léto 2012 na sebe nenechal dlouho čekat. To ještě umocnil jejich chtíč po dalším albánském dobrodružství. Stačilo sehnat čtvrtého blázna, co si s námi sedne do auta a vydá se s námi pro Topzine.cz monitorovat situaci v divokých dálavách. Štěstí se usmálo na celosvětově uznávaného moderátora a zpravodaje Romana Čelechovského. Možná ho znáte z televize nebo rádia…možná ne.

Den 1., 2.: Pátek a sobota

Odjezd z ČR směr Chorvatsko.

Rozkaz zněl jasně, okolo 15. hodiny mě nabrali v místě mého bydliště a s Pelechovými slovy „Ať si zvykneš na to couvání“ mě šoupli rovnou na sedadlo řidiče. Stav tachometru byl 8830. To jsem po radostech a strastech českých, rakouských a slovinských silnic, opustil v noci až cca 50 km na dálnici před chorvatským Splitem. Podle plánu jsme měli projet tunelem vedoucím na chorvatské letovisko Makarska. Skutečnost byla jiná, tunel je v opravě, jeli jsme k němu po strašné kamenité silnici (to jsem ještě netušil, že vzhledem k albánským poměrům, je to super dálnice) a skončili uprostřed stavby. Vyfotili jsme se a radši jeli pryč, štěkající psi i hlídač s baterkou zněli dost nerudně.

Na pobřeží jsme dojeli cca v 7 hodin ráno skrz pohoří Biokovo, dále pokračovali po krásné riviéře až do města Ploče. Já i Pelech jsme po dlouhém čase stráveném za volantem unaveni, zbytek posádky také, tak hledáme kam alespoň na hodinu složit hlavu. Do oka nám padl malý násep z kamení ke konci města, vytahujeme karimatky a cca na dvě hodiny všichni usínáme. Probudilo nás až auto, přijíždějící k nám po kamenech. Vystoupil chlápek, který nám anglicky velice RAZANTNĚ vysvětlil, že se nacházíme na jeho pozemku a ať hezky rychle skočíme do vozidla a jdeme si po svých. Radši jsme se tedy zařídili podle jeho dobré rady a vyrazili dále.

Za nedlouho projíždíme skrz město Metkovič, což je hraniční město s Bosnou a Hercegovinou. Ihned za hranicemi zastavujeme u první benzínové pumpy, jelikož je zde o několik korun levnější benzín než v Chorvatsku, kde jsme benzín radši nebrali.

Bosna a Hercegovina

Sarajevo

Cesta do hlavního města Bosny, Sarajeva, je velice krásnou cestou podél dost studené řeky Neretvy protékající proslulým městem Mostarem. Někdy je široká jen pár desítek metrů, jindy tvoří jezera, která snad nemají konce. Její pobřeží nezřídka brázdí různé zajímavé stavby, domečky, někdy restaurace, někdy jen rozpadlé chatrče. Společně s naší silnicí vede i železnice. Vlak zde (podle informací od místních) jezdí dvakrát denně na trase Mostar – Sarajevo. Škoda, že nemáme šanci s ním jet, byl by to evidentně zážitek. Jednou jedeme na levém, jednou na pravém břehu řeky, přejíždíme lepší i horší mosty a stále zastavujeme, abychom se pokochali krásami místní přírody. Takzvaně na „koch“. Chvíli před samotným hlavním městem musíme vyjet na vysokou horu (převýšení asi 500m), projet tunelem a zase ji sjet dolů. Tím se nacházíme před branami válkou poznamenaného největšího města v Bosně.

Hned při vjezdu nás uvítá vedle nových i starých domů jeden šestipatrový, zřejmě pozůstatek socialismu, který ve válce rozhodně neobstál a dá se skrz něj prohlédnout. O kousek dále tramvaj české výroby značky Tatra K2, vzhledově skoro tak, jak je známe, jen ve stavu, ve kterém by jí na české kolejiště již nikdo nepustil. Snažíme se nalézt, bohužel však neúspěšně, sportoviště, na kterém Bosna a Hercegovina hostila v roce 1984 zimní olympijské hry a od tohoto roku je prý zcela opuštěné. Místo toho však nalézáme mešitu s párem muslimů, kteří se rozhodli posunout svůj vztah na další level. Sice se zde přestalo válčit někdy v polovině devadesátých let minulého století, ale pozůstatky z války jsou po celém městě hodně patrné. Lidé zde stále bydlí v domech, jejichž zdi jsou poseté dírami od kulek, zřejmě jim to nevadí, nemají peníze a už jsou na to zvyklí. Klasickým obrázkem je dům s postřílenou zdí a novými plastovými okny. Dále, dnes už jen zřídka a spíše na předměstích, potkáváme domy úplně rozbořené či alespoň bez střechy. Obecně se dá však říci, že centrum města už je docela dobře opraveno.

Každou větší křižovatku řídí policista, a to i když semafory fungují, zatím nechápeme proč. Snažíme se někde zaparkovat auto, abychom si mohli centrum trochu projít. Všude jsou zvláštní parkovací automaty, my ale nemáme žádné bosenské peníze, a tak narážíme na jedno takřka privátní parkoviště (43.856281, 18.422425‎+43° 51' 22.61", +18° 25' 20.73"). Parkuje tu jen jedno auto a „hlídač“ nerozumí ani slovo anglicky. Tak nějak se dorozumíme, že za dvě hodiny parkování chce jedno euro a že tam můžeme parkovat do 19:00. Jinde stejně zaparkovat nemůžeme, tak alespoň nacouvám kufrem úplně ke zdi, aby nebylo moc vidět, jak je po okraj plný věcí a nedalo se do něj vlézt.

Sedáme si do restaurace na břehu řeky Miljacky a dáváme si něco k jídlu. Hlavně se těšíme na místní pivo, pijeme Sarajevsko z malé lahve a skleničky o objemu velkého panáka. Při odchodu si říkám číšníkovi o malou lahev. Nejdříve ji nechce dát, že prý nemůže, ale pak přijde s tím, že se nade mnou smilovala jeho šéfová, a že si ji teda mohu vzít. Asi by se svět nezbořil, kdyby mi jí nedal, ale i tak to zařídil. Jdeme se projít městem. Pro jistotu procházíme okolo auta, jestli tam ještě je. Naštěstí se nachází ve stejném stavu, jako když jsme ho opustili. O kus dále, na místním trhu, hrají starší pánové šachy. Šachovnice je tvořená velkými dlaždicemi a figurky jsou jim nad kolena. Na trhu prodávají jen med a bylinky, nic jiného. Ani hloupou medovinu jsem tam nenašel. Čím jdeme dále, tím více jsme v centru a tím modernější resp. uklizenější to tu je. Upravené venkovní zahrádky místních barů a restaurací, jako kdybychom nebyli v Bosně.

Celé město je velice zajímavé, lidé jsou přátelští, ale jak to ve velkých městech bývá, moc si nás nevšímají. Uličky v centru jsou plné obchůdků s naprosto nesmyslnými cetkami, takže jediné, co si tu s Pelechem kupujeme, je tričko s nápisem Bosna a Hercegovina a nákresem jejích hranic. Máme v plánu zde přespat do neděle a pak se vrátit cestou podél Neretvy zpět do Mostaru a na pobřeží. Když přijdeme zpět k autu, je vše v naprostém pořádku, naše obavy o něj byly sice na místě, avšak buď se na nás usmálo štěstí, nebo se tu opravdu není čeho bát. Projíždíme městem a snažíme se najít nějaké levně vypadající ubytování. Když už najdeme, zjišťujeme, že žena chce v pochybném hotýlku dále od centra za jednu noc po každém 20€. Což je moc. Na pokus o smlouvání se jen dozvídáme jedno z mála anglických slovních spojení, která má dobře nacvičená: „I´m not cigána!“ Několikrát nám ho zopakuje a kroutí přitom hlavou, jako kdybychom se zbláznili. Přitom dost jako cikánka vypadá… Jedeme tedy dále. Celá Bosna, Sarajevo obzvlášť, je oblepeno plakáty a velkými billboardy s obličeji politiků, očividně součást předvolebních kampaní místních politických stran. Na křižovatce jsme zastaveni dvěma stojícími policisty. Záhy přijíždí kolona aut s kouřovými skly a z jednoho za mohutných ovací místního obyvatelstva vystupuje jakýsi oblíbený politik. Již chápeme bezpečnostní opatření a řízení křižovatek policisty. Zřejmě přijel Jirka Paroubek na podporu místní socdem. Lidé ho tady asi mají rádi.

Moc dalších hotelů a penzionů jsme nenašli, takže jsme se vydali vstříc noci zpět směr Mostar s tím, že po cestě snad něco najdeme, nebo to někde rozbalíme „na divoko“.

Po sjezdu z vysoké hory směrem od Sarajeva, jsme se ubytovali v za tmy nenápadném motelu Relax (kousek před městečkem Konjic po levé straně GPS: 43.668749, 17.978874). Hoteliér byl zhruba osmnáctiletý kluk, který uměl několik základních slovíček anglicky, takže domluva byla vcelku pohodlná. Následně na nás koukal dost zvláštně, když už každý z nás měl v místní restauraci sedmé malé Karlovačko…

Den 3.: Neděle

Neretva, Mostar

Ráno vyrážíme z hotelu podél řeky, počasí je snad ještě krásnější než včera. Už včera jsme plánovali, že bychom se v ní vykoupali. Zastavujeme tedy několik kilometrů před Mostarem, abychom pocítili její teplotu na vlastní kůži. Koupání je nádherné, ale v září už paprsky slunce nejsou tak silné, aby ohřály alespoň několik centimetrů pod hladinou. Vzhledem k ledovosti je těžko říct, jestli vůbec někdy tak silné jsou.

Kousek před Mostarem se zastavujeme na tržišti u silnice. Mají tu úplně všechno: boty, sýry, boty, proutěné košíky, boty, ponožky, boty, klobouky, boty, elektroniku, boty, zeleninu, boty, slepice, prostě úplně všechno, jestliže to ještě není úplně zřejmé, hlavním artiklem jsou tu boty. A ne vždy prodávány po párech. O kus dále, na plácku před tržnicí, je ta zastřenější část trhoviště. Prodávající již nemají prodávané věci ve stánkách, ale jsou jen tak na zemi rozložené na dekách. Zde seženete úplně cokoliv. Hlavně starou elektroniku, mobilní telefony (převážně bez nabíječky) a hromady oblečení. Je to místo, kam byste pravděpodobně šli, kdyby se vám do bytu či do kapsy podíval nezvaný host. Předpokládáme, že pokud nás na krytém tržišti někdo oloupí o mobilní telefon, stačí za chvíli přijít k jednomu z těchto „venkovních“ prodejců a koupit si ho zpět.

Parkování za euro, slepici jsme nekoupili, a tak s krásným výhledem na letošní bohatou, ještě nesklizenou, úrodu igelitových sáčků na vedlejším poli, opouštíme tržiště do centra města Mostar.

Cestu městem brázdí staré rozestavěné, chcete-li po válce nikdy neopravené, domy. Centrum města je však docela opraveno, včetně proslulého mostu, který byl ve válce zničen, a pak znovu postaven.

Procházíme městem, kromě proslulého mostu, krásné řeky a jedné ulice s obchody se suvenýry tu nic není. Kupujeme tu přímo od výrobce domácí ořechovou a višňovou rakii s tím, že jí přivezeme domů jako suvenýr.

Máme dnes v plánu dojet co nejdále se nám to povede, alespoň do Černé hory k albánským hranicím. Proto se vydáváme na cestu přes čtvery hranice s malou zastávkou na první koupání v moři (studené na povrchu více než v hloubce – způsobuje to tzv. Bora) a další v Dubrovníku.

Dubrovník je sice asi nejkrásnějším městem v Chorvatsku, ale evidentně je taky nejplnější turistů. Zdržujeme se tu pouze hodinu a půl, procházíme zákoutí hradu snažíc se dostat na hradby. Několikrát jsme otočeni místními, že už se nacházíme na jejich pozemku, potkáváme mraky více či méně toulavých koček. Na několika místech je možné projít skrz hradby na kamení mořem oplývané. Z těchto míst jsou nezřídka udělané jakési beachbary. I když už je koncem září docela zima, ještě je zde velké množství turistů, kteří si užívají posledního silného slunce. Cestu na hradby vzdáváme, když zjišťujeme, že jediná cesta, kterou jsme našli, vede přímo od hlavního vchodu a za vstup chtějí nekřesťanských 9€. Vyrážíme tedy dále, směr Crna Gora.

Černá Hora

Slunce je na západě a my uháníme po pobřeží do Montenegra. Zezačátku ne moc příjemný celník v budce na chorvatsko-černohorských hranicích se po mém ukecávání o razítko do pasu rozpovídá o své návštěvě Prahy. Z jeho vyprávění vyplynulo, že to jediné, co si z našeho hlavního města zapamatoval, je jakýsi bar u Karlova Mostu, kde bylo velké množství striptérek s možností odvést si nějakou domů na další práci (asi Zlatý strom, řekl to tak jak to píšu). Celkově zdržel svým povídáním hranice asi na 15 minut, seděl totiž v jediném otevřeném okénku, takže se hodně prodloužila už tak dlouhá fronta automobilů. Nakonec nám dal do pasů razítka, i když se to dnes již prý nedělá.

Už je dost tma a máme hlad, takže po cestě hledáme nějaké ubytování. Nic nenacházíme, a tak se jen na pobřeží moře zastavujeme v místní restauraci. Po průjezdu několika měst už za tmy dojíždíme k trajektu do města Bijela, kde se naloďujeme, abychom se za 10 minut po přejetí zálivu zase mohli vylodit ve městě Seljanovo. Na trajektu, který stojí cca 4€, se nesmí kouřit, všude je to napsáno, všude jsou ty piktogramy. Každý, kdo vystoupí z auta, tu ale stejně kouří. Je vidět, že už jsme dost blízko Albánii.

Odtud je to k jejím hranicím už „co by kamenem“, ale stejně nám to dost trvalo. Silnice vedoucí po pobřeží se ve městě Ulcinj láme do relativně nízkých hor a vytváří tak pomyslné písmeno V. My jsme se zastavili v Baru a řekli si, že to vezmeme zkratkou. Bylo to sice delší, ale zato horší cestou. Zase to byla zábava. Absolutně jsme netušili, kudy máme jet, směrovky tam skoro nebyly, a tak jsme se často ocitli u někoho na zahradě. Ptali jsme se kohokoliv. I šestnáctiletých kluků, kteří šli evidentně mírně opivení z hospody, ale poradili dobře. Po dost dlouhé zkratce jsme se z ničeho nic objevili asi ve 2 hodiny ráno na albánských hranicích. Celá nesmyslná „kontrola“ trvala asi 30 minut. Celníci evidentně neměli co dělat. Tak si nás různě prohlíželi, auto také a obecně byli dost vážní. Vzbudili se snad všichni, kteří byli na místě, aby se na nás přišli podívat. Trochu jsme si připadali jako před více než 20 lety, když jsme se svými rodiči jezdili na dovolenou a od hraničních kontrol nikdo nikdy nevěděl, co čekat.

Albánie

Skadar

Po akci na hranicích konečně vyrážíme směr Skadar a hledáme někde ubytování. Při projíždění pustiny jsme na žádné ubytování nenarazili. Až v samotném městě jsme přijeli k dobře a draze vyhlížejícímu hotelu. Na recepci seděli dva pánové, ale ani jeden z nich neuměl ani jediné slovo anglicky, ruce nohy moc nepomáhaly, ale nakonec jsme se dozvěděli, že se nemůžeme ubytovat, důvod jsme nerozuměli. Těžko říct, jestli se ten komunikativnější z nich vůbec snažil nám ho vysvětlit, bůh ví, jestli vůbec říkali nějaká slova, protože to znělo, jako když mučíte zmutovanou žábu paralyzérem.

Jedeme tedy dále a náhodou narážíme na další hotel. U stolku v improvizované recepci tam sedí člověk. Zde s námi poprvé konečně zamával balkánský vítr, skoro nikdo tu nemluví pořádně anglicky. Rukama, nohama i dalšími částmi těla se domlouvám, jestli tam můžeme spát. Chlápek říká něco o tom, že zavolá někoho, kdo mluví anglicky. Stále nám opakoval, ať počkáme. Ve dvě ráno zvedl telefon, který zazvonil někde v patře, někdo ho zvedl. Pak se domlouvali spolu v albánštině, načež mi telefon předal, ať se s ním domluvím sám. Jeho lámavé angličtině byla rozumět jen základní slova, takže domluva byla více než vtipná. Říkal, že můžeme spát v pokoji pro 4 lidi, a že se snídaní to bude každého stát 60€. Nepředstavitelná částka, kterou jsem odmítl s tím, že to je víc, než si můžeme dovolit, takže se loučím. Než jsem se stačil rozloučit, on se zeptal, kolik si můžeme dovolit. Řekl jsem mu 15€, on mi na to okamžitě odpověděl OK tak 15€ (měl jsem říct míň, akceptoval by to taky).

Ubytovali jsme se v překrásném hotelu, ve kterém by noc stála tak 3000kč/os, pokud by byl postaven u nás (Tradita G&T - http://www.traditagt.com GPS: 42.064387, 19.515224). Když jsem u Mostaru psal, že jsme tam koupili výbornou ořechovou a višňovou rakii, nezmínil jsem, že neposloužila jako dárek naším bližním, nýbrž jako oslavný nápoj před první nocí v Albánii. Uléháme tedy plni zážitků z prvních dní do čistých postelí a mírně se obáváme, kolik peněz bude chtít chlápek ráno za nocleh.

Den 4.: Pondělí

K snídani nám jakási paní přinesla vajíčko natvrdo, pečivo, takový zvláštní margarín a fíkovou marmeládu. K tomu čaj a vodu z vodovodu. Dost dobrá snídaně. Chlápek si řekl o těch 15€ za každého, ještě nám až přeochotně poradil cestu. První dojmy z Albánie jsou bezvadné, a tak zastíní i mé mírné obavy z pití vody z vodovodu. Kupodivu, i když jsem jí pil i v dalších místech, neměla žádné fatální následky na mé zažívání. To až později.

První setkání s albánským životem dostane člověka do úplného Jiříkova vidění. Dění na ulici je k neuvěření. Uprostřed města vede čtyřproudá ulice, po stranách parkují auta a mezi nimi jedou auta, cyklisté, pobíhají chodci. A to ve všech směrech různě mezi ostatními účastníky silničního provozu. Tím nejvíce sebevražednějším způsobem jel muž na kole v protisměru, v sedačce mu sedělo dítě, přitom kouřil a jako třešničku na dortu ještě telefonoval. Na silnici už někdo namaloval pruhy, ale pro Albánce jsou spíše uměleckými díly než dělicími čárami. Neuvěřitelný pohled. Po delší době někde parkujeme a okamžitě se na nás lepí místní cikánka se třemi cikáňaty. Ještě než vystoupíme, už ťuká na okno, ať jí dáme almužničku, pak nás sleduje až ke směnárně a trpělivě před ní čeká i se svými potomky. To že jí nic nedáme a opakované GO FUCK YOURSELF, pochopila až po naší úplné ignoraci. Zajímavé, její dítě pije Coca-Colu z plechovky, má se tedy dobře nebo špatně? Procházíme tím širokým bulvárem, kterým jsme před chvílí jeli a velice rychle se adaptujeme na místní svět. Například jako domorodci chodíme prostředkem přes velký kruhový objezd, zdobený obrovským billboardem s logem Vodafone. O kus dále, zrovna když se na pokyn místního chlápka fotíme se spadlým kolem, nás na chodníku předjíždí jiný muž na skútru. Vyfotíme se s čerpací stanicí značky Kastrati a sedáme si na zahrádku místní putyky na první a zároveň jedno z posledních točených albánských piv.

Z pozorování u pivka zjišťujeme, že většina lidí se zde (asi) živí převážením bizarních věcí bizarními způsoby. Výjimkou není ani jakýsi chlap, který jede na kole a v ruce veze velký kuchyňský dřez. Obecně jsou tu lidé dost zvláštní. My evidentně vybočujeme z albánského standardu, takže každý, kdo jde nebo jede v dohledu, na nás neskutečně zírá. Stejně tak my zíráme na ně.

Po dopití piva jsme zamířili do odlehlejší části města mezi různé domy. Většina jich je v silném stádiu rozkladu, silnice mezi nimi není, jen prašná děravá cesta. Jednoduché „rodinné domky“ se mísí se složitými stavbami v podobě tří- až pětipatrových cihlových domů. Tu a tam se najde sídlo nějakého boháče s anglickým trávníkem, většinou hned vedle nějaké rozpadlé ruiny. To jen podtrhuje skutečnost, že v Albánii evidentně neexistuje nějaká střední třída lidí, tak jako je u nás. Buď tu lidé nemají co jíst, nebo jsou nechutně bohatí. Stále na nás lidé zírají nebo se chtějí vyfotit. Příkladem byl děd na kole, který zastavil a chtěl, abychom si ho vyfotili. Snažil se schovat kyblík, který vezl a zeširoka se na nás s otevřenou pusou zazubil. Zuby ale vidět nebyly, žádné neměl… Přicházíme zpět na hlavní třídu, kde kvůli nám dědové přestanou na chvilku hrát domino. Možná je to kvůli tomu, že já mám sundané tričko, Roman dlouhé vlasy a Makyta je blondýna, těžko říct.

Sedli jsme do auta a vyjíždíme na skadarskou pevnost Rosafa. Její hradby jsou z 3. století př. n. l. Z pevnosti i hradu už zbyly jen samé rozvaliny, na nádvoří (jestli se to dá tak nazvat) pozůstatky nějaké restaurace, těžko říct, jestli někdy nedávno otevírané. Vstup sem stojí 200 lelků na osobu (cca 30kč). Evidentně má i spletité podzemní prostory, ale ty nikdo nezpřístupňuje, takže prolezeme jen to, kde je vidět, baterka zůstala v autě. Stejně je návštěvníci převážně používají jako záchody. Výhled na město je neuvěřitelný, je vidět řeka Drin a v dáli na obzoru i část skadarského jezera. Jinak tu vůbec nic není, takže jdeme zpátky k autu a vydáváme se hledat cestu do hor.

Cesta do hor

Nemáme pořádnou mapu, jestli tedy nějaká vůbec existuje. Cesty se různě kříží, takže bloudíme po okrajových částech Skadaru a hledáme cestu podél jezera na sever. Když už jsme se konečně vymotali a vyjeli správnou cestou, zjišťujeme, že v Albánii se nijak neřeší značky na začátku a konci vesnice. Název totiž většinou jen říká, že na polích v různých vzdálenostech stojí domy, nebo taky ne. Vesnici Koplik, kde máme odbočovat do hor, tedy s přehledem míjíme. Po několika kilometrech nám dochází, že jedeme špatně, otáčíme se a ptáme se kolemjdoucích. Nakonec zastavujeme u „hlídkujících“ policistů, vylézám s mapou.

Každý Albánec, kterému ukážete mapu, na ní začne zírat jako na svatý obrázek. Hledá místa a s neuvěřitelnou rozkoší po ní jezdí prstem, až po chvíli se na vás podívá a začne lomcovat rukama a ukazovat vám cestu. Do tohoto nám ukazuje, že tam, kam jedeme, s naším autem určitě neprojedeme. Policista, ač nesmírně ochotný (jako všichni v Albánii), není výjimkou. Poradil však dobře a odbočku jsme nakonec našli. Cesta vede vyprahlou krajinou mezi poli, zatímco v dáli jsou vidět dvoutisícovky albánského pohoří. Nezdá se nám, že bychom nemohli projet. Cesta sice není široká, zato je to lepší asfalt. Na albánské poměry docela dálnice.

V jedné vesnici se zastavujeme na jídlo. Obsluha anglicky moc nerozumí, ale na to už jsme zvyklí. Mají jídelní lístek, ač v albánštině, tak je to úspěch. Mají na něm však napsáno pouze to, že mají maso, rybu, fazole. Dáváme si tedy maso a fazole. Fazole = ne moc chutná polévka s několika kusy rozvařených fazolí, maso = hovězí, vařené v té fazolové polévce, které mi dost chutnalo. Dojedl jsem i to po Romanovi. Dále se cesta ještě zužuje, hory už od nás nejsou tak daleko jako před tím, smějeme se názvům místních vesnic: Dedaj, Makaj, Ducaj... Právě když už zapadá slunce a jsme ve vesnici Boga, najíždíme na otřesnou kamenitou cestu, to bude důvod obav všech, kterých jsme se ptali na směr. Po pár desítkách metrů usuzujeme, že to naše auto opravdu nedá. Zastavujeme u nějakého domku a ujímá se nás místní slečna mluvící dost dobře anglicky. Několik minut se bavíme o tom, že do vesnice Theth, kam máme namířeno, opravdu nedojedeme. Nabízí nám, že přespíme a ráno se tam za 60€ podíváme s jejím otcem terénním vozem. Shodou okolností je přes jednu zahradu moc pěkný hotel (42.399922, 19.646650, +42° 23' 59.72", +19° 38' 47.94"). Slečna, která se jmenuje Adelína, ale říká, že případně můžeme spát v nějaké světnici u ní. Když nám toto nabízela, opodál stojící její matka (asi trochu rozumí anglicky) to rezolutně odmítla. Poté mezi matkou a dcerou proběhla kratší výměna názorů. Výsledkem je, že do světnice se prý nevejdeme, ale nabízí nám možnost spaní ve stanu na její zahradě. Jsem rozhodně všema deseti pro, demokraticky však bylo rozhodnuto, že spíme v hotelu. Adelína tedy alespoň nabídla, že nám udělá večeři. Prahneme po místní kuchyni, takže se domlouváme na sraz ve 20 hodin.

Boga

Hotýlek je velice krásný, skvěle zařízený, všechno čisté a nové. Jedná se o malý byteček. Pouze dvě malé světnice, každá se dvěma postelemi. K tomu krásně zařízená koupelna a malý obývací pokoj s kuchyňkou a krbem (není tu žádné topení). Všude jsou tu přítomná taková zvláštní zvířátka, která po rozšlápnutí nechutně prasknou. Nejaké stonožky, těžko říct co to je, prostě příroda.

Po ubytování jdeme za slečnou Adelínou do malé hospůdky (podle google map Bar Kafe Paja +42° 23' 57.49", +19° 38' 52.83"). Dcera pana domácího nám udělala ze svých domácích zdrojů zapečený sýr v listovém těstě, balkánský salát, nakrájela skvělý kozí sýr a opekla malé čevabčiči. Prakticky všechno z domácích zásob. Nakonec jsme jí to zaplatili (asi 15€ za hostinu), poděkovali a domluvili se s ní a jejím otcem, že se ráno vydáme na cestu přes hory do vesnice Theth.

Den 5: Úterý

Vstali jsme v 7:30, abychom se mohli v 8:00 nalodit k Adelíninému otci do terénního vozu značky Mitsubushi Pajero. Před jízdou do sebe naléváme rychlou kávu či čaj v baru a vydáváme se vstříc novým poznatkům z albánských hor. Cesta je neuvěřitelně kamenitá a rozbitá, je to čím dál tím horší, neustále to s námi hází, mlátíme se hlavou i dalšími částmi těla o výčnělky uvnitř auta. A to jedeme asi desetikilometrovou rychlostí! Celá cesta je mírným stoupáním do kopce takřka po vrstevnici, takže když se podíváme doleva, vidíme hluboký sráz. Obzvláště výživné je vyhýbání se s dalšími auty a busíky. Po chvíli zastavujeme u nějakého pomníku, Lin Nikoll Olaj se narodil 25. 8. 1972, jeho pomník je na místě, ze kterého je krásný výhled do horského kotle. Zemřel 26. 8. 1994. Prý se stal obětí, spadl z toho srázu za pomníkem. Podle našeho názoru, se prachsprostě opil na své narozeniny a při půlnočním tahu domů se skácel ze srázu… My však pokračujeme dále do výšin, za nedlouho projíždíme menší kotlinou, která nám svým výhledem, na druhou stranu než je vesnice Boga, značí, že jsme se dostali na nejvyšší místo našeho výletu. Jsme naklepaní jako vepřové kotletky. Po malé přestávce už jedeme jen směrem dolů, cesta už je docela otravná, k tomu si Pelech neustále stěžuje, že ho bolí hlava od neustálého narážení do okna a střechy auta. Už je vidět, že sjíždíme k náznakům civilizace, vrak spáleného auta vedle vypáleného domu značí, že se zde nedávno nějací Albánci nepohodli, a tak to vyřešili takto. Bůh ví, třeba i někdo zemřel, slečna Adelína se tomu dost diví, říká, že tu dlouho nebyla, ale tohle se muselo stát nedávno. O kus dále přijíždíme k nádhernému vodopádu, prý je pohřebištěm Vinnetoua, voda je opravdu křišťálově čistá, krásně studená a chuťově delikátní. Po Romanově reportáži nasedáme a jedeme do vesnice Theth, která je naším checkpointem.

Theth

Theth je vesnice položená mezi horami, tradiční albánská vesnice se starou kulou, několika spoře obývanými domy, kostelem a v toto období vyschlou řekou. Zastavujeme u kostela a jdeme se zde projít. Je krásný slunečný den, daleká viditelnost na vrcholky okolních hor, všude okolo nás jsou ovce a kozy, sem tam nějaká kráva. Ticho, taková horská idylka. Říkám Adelíně, že se sem přestěhuji a budu tady žít. Ona mi na to jen odpoví: „A co bys tady proboha dělal?“. Musím jí dát za pravdu…

Mečící paroháči vlevo, bučící vpravo, bečící za zády a my míříme přes zahrady do kuly. Uvítá nás člověk v tradičním oblečení, zde je patrné, že je toto místo hojně navštěvováno turisty. Kula je věž se čtvercovou základnou vysoká 3 patra postavená na skalisku, v dřívějších dobách sloužila jako útočiště pro muže, na kterého byla uvalena krevní msta. Tento muž se musel 15 dní bránit na život a na smrt nájezdům útočníků. Zřejmě by byla zajímavá statistika úmrtnosti. Za vstup po nás chtějí 1€/osobu, uvnitř to vypadá jako ve skanzenu, ale je to udělané hezky. Dozvídáme se, jak tam muž spal, že mu tam ženy nosily jídlo a spoustu dalších informací. Ještěže máme Adelínu, která nám to překládá. Ptám se jí, kdy tam byl někdo naposledy takto schován, moc dobře mi nerozumí. Říká, že tu nikdo nikdy nebyl, což se mi zdá dost zvláštní, když předtím překládala, že uvnitř to jsou všechno autentické relikvie. No, odpověď jsem z ní nedostal, tak dobře anglicky zase neuměla. Chvilku u kuly sedíme, dáváme si pivko z místního „obchůdku“ se satelitem a společně s ní a s jejím otcem si povídáme o všem možném, hlavně o rozdílnosti našich jazyků. Dozvídáme se, že půllitr se řekne „Kríkl“, to se nám ještě mnohokrát za výlet hodí, když se chceme v hospodě zeptat na točené pivo.

Představa další cesty směrem zpět do Bogy, je docela hrůzostrašná. Máme hlad, a tak vyrážíme s rodinou zpět. Nabízí nám, že nás můžou vzít do nějaké místní hospody na jídlo. Na místě je nám však řečeno, že než udělají jídlo, bude to trvat hodinu. Na to nemáme čas, chceme dojet ještě do vesnice Koman, což je z Bogy dost dlouhá štreka. S mírně naštvaným výrazem sedá Adelínin otec za volant a vyrážíme tedy zpět. Stejně jako po cestě sem do každé zatáčky, do které nevidí, troubí. S každým, kdo jede okolo nás, si na chvíli pokecá z okýnka do okýnka. Občas to i vypadá, jako kdyby se s tím člověkem hádal, ale podle Adelíny si vždycky povídají o tom, koho veze. Jak legrační.

Po cestě se stáváme svědky či účastníky ještě několika prekérních situací při vyhýbání se autům, která jedou proti nám. Občas si člověk říká, že už se z toho srázu prostě skutálí. Okolo třetí hodiny odpoledne konečně dorážíme do Bogy a spokojeně sedáme do našeho hjundé a v pohodlí pádíme pryč.

Cesta byla neuvěřitelným zážitkem, nebýt Adelíny a její rodinky, nikdy bychom se tam nedostali. Ostatně, dostali za to královsky zaplaceno. Na to, že jí bylo 18, uměla na místní poměry bezvadně anglicky, uměla vařit, vypadala dobře a s většinou českých stejně starých holek, se chováním ani nedá srovnat. Holt tvrdé podmínky si žádají rychlé dospívání, jen jsme jí litovali, že pravděpodobně dopadne stejně jako její matka: jako strhaná vrásčitá stará paní.

Po cestě se zastavujeme v jedné z mnoha restaurací vypadajících jako hrad. Zdá se to tu dost nobl, po Albánsku zde nikdo nesedí, ale ceny jsou příznivé. Dáváme si pivo Nikšičko a k tomu Makyta pizzu, Roman nálož steaků, Pelech tzv. melči neboli játra a ledviny na pánvi a já něco, co je na lístku uvedeno v mořských plodech a číšník tomu říká anglicky „krep“. Těžko říct co to znamená, ale prý je to ryba. Dávám si to upravené v troubě, prý je to tradiční jídlo. To co mi přinesli, bych nazval spíše anglickým slovem crap – sračky. Nevím, jestli to tak ten číšník myslel, ale sníst se to nedalo. Ještěže ostatní nedojedli svá výborná jídla a dojedl jsem zbytky.

Koman

Rozhodli jsme se jet do vesnice Koman ležící na řece protékající na úpatí hor. Odsud podle našich informací má jezdit jednou denně trajekt do města Fierze. Po příjezdu krásnou, ale děravou silnicí sháníme informace o říčním trajektu. Promluvy s opilými lidmi před barem jsou takřka na nic, ale dost opilý kluk na motorce, který právě odváží policistu domů, říká, ať se zeptáme barmanky v baru. Ta má pro nás ovšem nemilou zprávu, mluví docela dobře anglicky. Jak už říkal pán v hotelu ve Skadaru, trajekt od letošního roku už nejezdí. Resp. jezdí, ale jen pro osobní dopravu, auta už nepřeváží. Na mou otázku, kolik trajektů se takhle už potopilo, odpověděla, že letos ještě žádný. Přepravu automobilů zavřeli kvůli častým uvíznutím trajektu na mělčině. Zde odkaz na facebookové stránky trajektu: https://www.facebook.com/pages/Trageti-SAHHILBA/105692139472439.

Ubytovali jsme se na noc ve stanu v místním kempu (8€ za všechno). Všechny místnosti v kempu, včetně dvou pokojů s palandami, jsou vytvořené vyzděním místa pod mostem. Zajímavý způsob využití mostu. Pán z kempu nabízí jídlo a pití v jeho „restauraci“. Když otevřel mrazák, ve kterém měl nějaké maso, a nebylo poznat, jestli je to ryba nebo pes, radši jsme nedýchajíce odpověděli: děkujeme, nechceme a šli si dát pár Tiran hospody na druhé straně mostu. Jinak je kemp bezproblémový, sprchu ani záchod bez prkénka jsem radši nevyzkoušel. V případě nutnosti by to ale šlo.

Den 6.: Středa

4:00 ráno. Kohouti začali kokrhat všude okolo mě, spím totiž venku, je teplo. Jeden z nich je obzvlášť aktivní a nepřestává až cca do sedmi. Mám chuť mu zakroutit krkem, ale pobíhající majitel kempu by z toho asi neměl velkou radost. Po ranním vstávání zjišťuji všechny krásy okolí kempu. Je slunné počasí, obloha bez mráčku, hory všude okolo a voda v řece krásně čistá. Přicházím blíže k mostu a zjišťuji, jak je zničený, pilíře ošlehané vodou a beton se pomalu rozpadá. Stejně tak je to se „zábradlím“ a zbytkem mostu. Původně jsme se s Pelechem chtěli v průzračné vodě ráno vykoupat, ale zjištění, že veškeré splašky ze záchodu a ze sprchy jsou (nečekaně) vypouštěny přímo do vody, nás od toho odradilo.

Vydáváme se na cestu okolo půl desáté ráno, jedeme se podívat na místo, odkud vyráží zmiňovaný trajekt. Zjišťujeme, že jsme celou noc spali pod vysokou přehradou, na které je i vodní elektrárna. Jak nám jeden z Albánců později řekl, většina elektrické energie, kterou Albánie využívá, pochází z mnoha vodních elektráren. Vlastní je ČEZ? Přes přehradu se nedá přejet, projíždíme improvizovaným tunelem skrz skálu a vyjíždíme v doku. (Následně jsem někde četl, že za průjezd tunelem se něco platí, po nás však nikdo nic nechtěl.) Je tu restaurace, kde si dáváme kávu a čaj. Číšník je z nás zmatený. Chtěli jsme dvě kávy a dva čaje, nakonec přinesl tři kávy, každou jinou a jeden čaj. Trajekt už jsme nestihli, ale aspoň nám nebylo líto, že se na něj nenalodíme. Jedeme tedy stejnou cestou, jakou jsme jeli včera večer, zpět směr Skadar.

Lezhë, Krujë

Přijíždíme do města Lezhë, je tu památník národního hrdiny Skanderbega, který zde v 60. letech 15. století zemřel. Ale o něm později... Zašli jsme si na oběd a pádíme dále, protože kromě pěkného centra tady jinak nic není, ostatně jako všude v Albánii, což je na ní to nejkrásnější.

Po spoustě zážitků na dálnici, končící zničehonic betonovými kvádry nebo víceméně nebezpečným předjížděním protijedoucích účastníků dopravního provozu, přijíždíme do posledního turistického města jménem Krujë. Snažíme se najít cestu k místnímu hradu, místo toho narazíme na krásnou novou, ale úzkou silnici mířící na horu nad město. Je vidět daleko, tak se jedeme podívat až na vrchol. Tkví se tu torzo domu, který měl být, nebo kdysi býval hotelem, je to krásné místo. Jedinými hotelovými hosty jsou tu bezdomovci. Už nebo ještě?. Je vidět celé město i s hradem a mnohem, mnohem více do dálky až k moři. Klikatou serpentýnatou cestu sjíždím celou na první a druhý rychlostní stupeň jinak to nejde, abychom nezavařili brzdy.

Přijíždíme zpět do města a už nacházíme správnou cestu k hradu. Taky jsme si jí pohledem shůry pěkně naplánovali. O kus blíže k němu, nás zastavuje zhruba 16tiletý kluk a ukazuje, kde máme zaparkovat. Parkujeme a ptáme se, kolik za parkovné chce peněz. Říká 500lelků (cca 3,8€), dělám, že mu nerozumím a vytahuju kovovou minci v hodnotě 50lelků. Snaží se mi naznačit, že 500, říkám nenene, že dostane nejvíc 200. Svůj boj o zákazníka prohrál, i když už jsme sedali do auta, vyváděl a snižoval na nejnižší cenu. My však hrdě odjeli a zaparkovali jinde (taky za 200, ale mnohem blíže hradu a očividně bezpečněji). Cesty okolo hradu jsou dlážděné velkými dlažebními kostkami, např. v Praze běžný jev. V téhle končině jsou však nesmírně „osahané“ a uklouzané, v parném létě si tak připadáte jako na ledu (bez nadsázky). Vyjet a zaparkovat do kopce chce pořádný rozjezd. Do toho se mi před a za auto neustále plete člověk, který mi neustále ukazuje, jestli parkuji dobře. Dělá to sice s dobrým úmyslem, ale já ho několikrát málem přejedu. Nakonec nám dá pod zadní kolo kámen, aby nám auto nesjelo dolů, o jeho funkčnosti si dovoluji pochybovat. Po prohlídce nádvoří a hradeb jdeme do místní turistické uličky, snad jediné místo v Albánii, kde se dají koupit nějaké suvenýry. V každém z obchodů mají úplně stejné nepoužitelné cetky. Jen v jednom starožitnictví mají nějaké historické relikvie. Pán z obchodu nás nenechá vyfotit v čepici důstojníka SS, prý se to nesmí, ale chce za ní 500€. Jediné co si tam kupujeme, je tričko a Pelech po hodině vybírání i čapku albánského pastevce. Zajímavostí je, že v několika obchodech sedí starší ženy a na tkalcovských stavech ručně tkají velice krásné koberce. Kupujeme zde dvě lahve koňaku a dvě lahve brandy jména Skanderbeg (1400 lek). Své jméno obdržela asi podle albánského hrdiny z 15. století Iskandera Bega, který vyhnal bojovníky Osmanské říše z území Albánie. Stejně se jmenovala i 1. albánská divize Waffen-SS: 21. Waffen-Gebirgs Division der SS „Skanderbeg“ (albanische Nr. 1), bojující v Druhé světové válce s partyzány. Osud lahví měl být původně stejný jako s rakií z Mostaru – přivézt domů jako suvenýr. Dopadly však stejně jako rakie. Padly za vlast na dalších místech v Albánii, koňak i brandy chutnaly stejně hnusně, takže se bez Coca-Coly nedaly pít. Zato jejich účinek na české pivaře byl o(c)hromující.

Po cestě z Krujë do Tirany, hlavního města Albánie, potkáváme první dopravní nehodu. Auto v příkopu byl, nečekaně, Mercedes. Zřejmě se stal obětí vytříbeného stylu předjíždění na albánských okreskách, v pangejtu skončil úplně celý. Nikdo si z toho nic nedělá, nikomu se asi nic nestalo, jen na to všichni (i náhodní projíždějící) smutně koukají.

Tirana

Náš příjezd do města je majestátní. Stali jsme se naprosto ostřílenými Albánci, aspoň co se jízdy týče. Neshledáváme žádný problém při projíždění provozu, troubení na všechny strany, tlačení se mezi ostatní auta. Ani couvání na čtyřproudé silnici kvůli parkování také není žádný problém.

Hned při vystupování z auta se na nás lepí cca desetiletý chlapec. Neustále nám dokola opakuje, ať si od něj koupíme za euro propisku. Jde s námi asi 15 minut. Pobíhá od jednoho k druhému, zabraňuje nám tělem cestu. Pak Pelech pronesl tu větu: „Roman koupí.“ A ukázal na Romana. Dítě pochopilo, co tím myslel a takřka česky to začalo dokola opakovat. Už tedy nemluvil Albánsky, ale česky. Dalo to práci, zbavit se ho, ale nakonec se to, přes Romanovo totální zešílení, povedlo.

Tirana, alespoň její centrum je krásné místo, upravené trávníky, nové, nebo opravené budovy – Albánská universita, opera, muzeum, mešita, železniční nádraží, které je zavřené, protože v Albánii žádné vlaky (kromě už jen asi dvou) nejezdí. Jediná ohyzdná věc je stoka, neskutečně smradlavá a protékající snad celým městem. Dále od centra přicházíme k bývalému obchodnímu centru, které tam za dob kamarádství se Sovětským svazem postavili, ale údajně nikdy neotevřeli. Je to budova do tvaru několikastěnnému jehlanu. Jeho stěny jsou tvořeny z části sklem (jako třeba pyramida na pražském Pankráci) a z větší části betonem, ze kterého někdo strhal dlaždice, aby se dalo vylézt na vrchol. Tuhle příležitost si nemohu nechat ujít, takže neváhám a lezu nahoru za ostatními vrcholuchtivými mladými lidmi. Bylo to trochu náročnější, než jsem si myslel, stěna je příkřejší než se zdá. Hlavně dolů to bylo horší, já to zvládl, ale nějaký mladík při předvádění se před slečnami v běhu zakopl o obrubník a spustila se mu červená. Vypadalo to jako nabitý nos a zlomená ruka. Ale okolo stojící holky se o něj postaraly…

Je okolo sedmé večerní a vzhledem k našemu plánu dojet až do města Elbasan, přicházíme k autu a už z dálky slyšíme zvolání „Roman koupí“. Dítě je stále v okolí našeho parkingu, nyní nám leze až do auta, nenechá Pelecha zavřít ani dveře. Takže jsme mu museli sprostě ujet.

Elbasan

Bloudění ve tmě a plném provozu v ulicích Tirany je ohromná legrace, na město Elbasan jsou tu sice cedule, ale vždycky někde skončí, ideálně slepou ulicí. Ptáme se tedy kde, a koho se dá. Nakonec nacházíme správný směr a za necelou hodinu (cca 20:30) stojíme na „kochu“ a shlížíme na město svítící množstvím světel. Po desítkách úzkých serpentýn se snažíme nalézt ubytování. V jednom hotelu nám na otázku „Do you speak English?“ odpověděli jen krátce: „Hotel!“. Naznačili jsme, že se případně vrátíme.

Nevrátili. Našli jsme krásné ubytování v hotelu, jehož jméno už si nepamatuji a web jsem nenašel. Nachází se někde tady: 41.113245, 20.073717 (‎+41° 6' 47.68", +20° 4' 25.38"), hned u benzínové pumpy Taci OIL na kruhovém objezdu z druhé strany lemován menší stokou, na kterou máme výhled z pokoje. Na jejím protějším břehu je Hotel LeOlive, nefunkční, jen obvodové zdivo a svítící reklama s názvem. Náš hotel je velice krásný až skoro luxusní, všechno čisté, krásná koupelna, jen internet jim tu nefunguje. Jdeme si sednout do přízemí na terasu na pár piv a zabředneme do hovoru s místními mladými muži.

Dozvídáme se všechno, hlavně to, co nepotřebujeme. Chození bez trička prý není v Albánii divné. Tak proč na mě tedy všichni tak čumí? Dlouhé vlasy u chlapa prý moc normální nejsou, takovým prý říkají fagots - buzny. Hned nabízí Romanovi, že mu zavolá barbera, který ho oholí. Na Pelechovu otázku, jestli je někde nedaleko „ňákej pořádnej čistej bordel“ říká, že jejich ženy jsou slušné, protože jsou tu všichni vyznavači Islámu. Na oplátku však nabízí, že není problém cokoliv sehnat: drogy, chlast, zbraně (každý Albánec má údajně průměrně dvě), ženy nevyjímaje. Na to se ozval druhý kluk s tím, že on hodně cestuje a v každém větším městě v Evropě má ženu, nebo rovnou dvě. Ale je prý slušný a spořádaný muž. Proběhl i dlouhý hovor s nějakým Srbem, kterého tam nechali po jakési konferenci a nemá jak se dostat zpět do Srbska. Prý mu zrušili autobusovou linku, u které měl zakoupený lístek a teď nemá na cestu zpátky. Zato nás pohostil notnou dávkou politiky a nadávek a pochval na všechny možné vládní i nevládní organizace v Srbsku a Albánii. Navíc je plešatý, prý ho všichni osočují z příslušnosti k hnutí neonacismu – tak je to tedy všude stejné.

Namol ožralý hoteliér odjel autem pryč bez toho, aby vyřešil problém s internetem. Nakonec jsem ho v podnapilém stavu musel v noci opravit já přehozením dvou kabelů. Skanderbeg nám pomohl po dlouhém hovoru dobře usnout…

Den 7.: Čtvrtek

Neuvěřitelně prší, déšť vytváří potoky a rybníky na silnicích. To však nebrání provozu. Projíždíme městem a v tomto počasí je ještě hnusnější než běžně, to se nám líbí. Tak nějak nedopatřením jsme z města vyjeli a před sebou viděli starou takřka nepoužívanou ocelárnu. Operuje (nebo operovala?) zde firma Kürüm STEEL CO. (www.kurumholding.com.tr). Vše zde připomíná kladenskou Poldi Ocel v současném stavu, je to tu však o něco větší. Na silnici chybí víka kanálů, budovy jsou převážně napůl rozbořené, moc železa tu nezbylo. Všechno železo se válí na hromadách za vysokou zdí, kde ho nějak zpracovávají. Sběrači kovů asi operují i tady, za vysokou zdí jsou vždy v rozích i po několika metrech malé strážní věže, kde sedí hlídači. Ve chvíli kdy se fotíme v útrobách jakéhosi železného stroje, který byl moc těžký na odnesení do sběrny, jeden z hlídačů přichází. Obáváme se nadávek a vykázání z objektu. On si však jen přišel popovídat a vyfotit se. Nerozumíme mu ani slovo, ale pořád se směje a je evidentně šťastný, že tam jsme a máme o to místo zájem. Nakonec se s námi rád zazubí do objektivu a my pokračujeme pryč z města směrem na mořské pobřeží do národního parku Divjakë.

Divjakë

Ve městě Rrhogozhinë uhýbáme na menší adventure zkratku. Skončíme u mostu, který je v půlce zborcený asi o dva metry. Zajímavá podívaná, takových mostů je v Albánii více. Most doslouží, na jeho nájezdy nasypou fůru písku či suti, aby nějakého sebevražedného Albánce nenapadlo na něj vjet, a postaví jiný hned vedle. Koukáme do mapy, když opodál zastaví autoškola, vyleze instruktor a jde nám poradit. Ačkoliv radu nepotřebujeme, jeho vykládání o cestě do Divjakë je velice zábavné, doplňuje ho různými posunky a jinými nonverbálními prvky, takže i když vůbec nerozumíme jeho řeči, je nám jasné, co se nám snaží říct. Cestou přes vedlejší most společně se železnicí, po které nic nejezdí, pár vesnic a jeden křižovatkový přejezd přes dálnici se dostáváme do vesnice Divjakë a dále blíže k pobřeží. To je lemováno Národním parkem Divjakë, ve kterém prý žije tisíce druhů ptactva včetně pelikánů. Jelikož stále prší, vidíme leda Kachnu.

Dojíždíme do prázdninového „letoviska“, vypadá to tu trochu jako na Máchově jezeře. Všechny budovy se tváří jako hotely, asi to jsou i hotely. Není tu však ani živáčka. Zaparkujeme a jdeme se podívat na pláž. Je to nepředstavitelně dlouhá písčitá pláž. Při přílivu je kratší tak o 200m a i při odlivu má člověk vodu po kolena ještě 200m od břehu. Není zrovna hezky, ale Pelech s Romanem se stejně vykoupou.

Máme hlad, a tak řešíme, kde se najíst. Ačkoliv to tady na restauraci nevypadá, shodou okolností jsme u jedné zaparkovali. Usadí nás, ale z malého menu stejně nevíme co si dát, protože tomu vůbec nerozumíme. Muž ani žena nám to nedokážou říct, takže nás vezmou ke kuchyni. Muž za chvíli přinese na talíři velkou krevetu, na jiném rybu, žena třímá v ruce brambor. Takže říkáme, že si dáme všechno. Krevety, ryba i brambory byly to nejlepší jídlo, které jsme v Albánii jedli, a to i přesto, že jsem si ke krevetám dal bílé víno, které se nedalo pít, dokonce ani nebylo moc bílé.

Cestou z Divjakë jsme se dali na druhou stranu, než jsme přijeli a díky tomu potkali množství bunkrů a střílen. Albánské bunkry, kterými je lemována celá Albánie, jsou obecně zvláštní stavení. Jsou jen pro jednoho nebo dva muže, mají kruhový půdorys a strop ve tvaru polokoule. Jsou zapuštěny v zemi. Dnes už nejsou vojensky využívané, to, co ještě z opevnění zbylo, je využíváno jako kůlny na nářadí, nebo po tom místní děti malují obrázky. Uprostřed měst a vesnic bunkry často slouží jako veřejné záchodky zdarma, jen je nikdo neuklízí a přírodní proces rozkladu na betonu moc nefunguje. Dále je, zvláště na pobřeží, množství velkých bunkrů zapuštěných do skály. Často jsou jen tři vedle sebe. Podle jejich tvaru a umístění se strategickým výhledem na pořeží se zdá, že to snad byly střílny pro nějaká dalekonosná děla.

Silnice je na mapě už po několikáté namalovaná úplně jinak, než je ve skutečnosti. Proto se ptáme po cestě, koho se dá. Za chvíli však přijíždíme k místu, které už na mapě máme. Je to přejezd přes větší silnici, dvouproudou. Což znamená, že Albánci si z takové okresky udělají tří až pětiproudou dálnici, tu my musíme přejet. Myslím, že Pelech – řidič, musel zavřít oči, abychom se dostali na druhou stranu, a také to tak vypadalo, zleva se na nás řítil kamion a auto, a zprava něco podobného. Hned za přejezdem „dálnice“ se slovy „co se to proti nám valí“ přibržďujeme u jakési obtloustlé paní, tím začíná nová éra focení. Od té doby totiž vždy zastavíme u nějakého bizarního člověka jen proto, abychom ho vyfotili. Pak hned jedeme dál. Většina lidí to bere sportovně, ale nikdo z toho není nijak nadšený.

Berat

Pokračujeme přes množství polovesnic do města Berat. Ačkoliv to bylo asi 25km, čistý čas přejetí byl asi hodinu. Silnice je sem sice na mapě značená jako „silnice I. třídy“, ale ve skutečnosti vypadá strašně. Je plná děr a výmolů, je jich tam tolik, že se jim nedá ani vyhnout, natož jet trochu rychleji, to už by bylo minimálně o utrhnutí kola.

Berat spolu s městem Gjirokaster (o něm později), jsou snad jediná města v Albánii, zapsaná ve světovém dědictví UNESCO, a to až v roce 2005. Leží u řeky Osum, na jejích obou březích. Centrální část města je tvořena domy z patnáctého století. Ty se rozkládají na úpatí kopců zvedajících se od řeky. Město je charakteristické úzkými uličkami mezi domy, které si svou zajímavostí, obzvlášť k večeru, nezadají s podobnými uličkami na pražské Kampě.

My parkujeme uprostřed centra s tím, že se tu projdeme. Okolo dědků hrajících domino zamíříme na blízký most, abychom zjistili, že při pohledu na jeden z kopců směrem na východ je do stráně (asi pilou nebo sekačkou) „vepsáno“ slovo NEVER, a to tak, aby bylo vidět pohledem z mostu. Podotýkám, že kopec je desítky kilometrů daleko a slovo je sotva vidět skrz oblačné počasí.

Procházíme malými uličkami města směrem ke znovupostavenému kostelu. Ještě před branou se nás ujme jakýsi pobuda a hodlá nám o kostelu něco říct. Ačkoliv o něj nejevíme žádný větší zájem, jde s námi po schodech až dovnitř a stále něco vypráví, snaží se i o lámanou angličtinu. Zastavujeme se u nějaké tabule s popisem kostela, kde je napsáno všechno to, co nám chlápek říkal, plus ještě něco navíc. Takže tam byl chudák úplně zbytečně. No, alespoň nás vyfotil. U brány pod schody nastaví ruku, abychom mu dali nějaké drobné. Tak jsme mu přátelsky potřásli napřaženou rukou, aby mu nezůstala prázdná.

Procházíme staré město, které, ačkoliv je úplně jiné, než zbylá místa v Albánii, je po celé jeho rozloze takřka stejné. Spousty úzkých a velice pěkných uliček táhnoucích se mezi domy do kopců i z kopců, několik mostů přes řeku. Následně za zvuku islámské modlitby usedáme na růžek do restaurace na místní pivko. Kupodivu mají točené! Přepadla nás nevídaná radost a po dopití jsme si „koupili“ malou sklenici – třetinku s uchem. Peníze za ně nechtěli, takže jsme je měli zadarmo, stejně jako pokaždé, když jsme se ptali na možný odkup půllitrů do našich domácích sbírek.

Už skoro za tmy nasedáme do našeho kübelwagenu a vyrážíme do tmy okolo krásně nasvícené Beratské university směrem do lokality Apollonia. Po všech radostech a strastech cesty, kterou už jsme jednou jeli, zastavujeme u benzínky Taci oil. Zde nám velice milý pán se svým synem natankuje plnou nádrž a ještě ochotně po Albánsku (všemožné hlasité vyvolávání a velikánské lamentování a posunkování rukama) vysvětlí cestu do Apolonie. Jsme z toho úplně na větvi, lidé jsou tu opravdu milí a přátelští…

Cesta do Apollonie

Po cestě z města Fier, které jsme projeli, už hledáme hotely, ve kterých by se dalo složit hlavu, jelikož už se stmívá. Nic nevidíme a stále směřujeme k antickým památkám. U nich se musíme otočit, neboť jsou na kopci uprostřed polí. Jedeme tedy zpět a po chvíli nalézáme motel u benzínky. Podle Google map by to snad mohlo být zde: 40.733617, 19.531621 (+40° 44' 1.02", +19° 31' 53.84"). Uvnitř se nacházejí dva velice špatně anglicky mluvící Albánci - barmani, kteří nám posunky vysvětlují, že chtějí 30€ za osobu. Což nepřichází v úvahu, a tak jim říkáme, že můžeme dát jen 20€ za dvoulůžkový pokoj. Jsme odmítnuti, a tak jdeme zpět k autu, kde ještě chvíli postáváme a rokujeme nad tím, na kterou stranu se vydáme hledat něco jiného. Naše vyjednávací schopnosti jsou evidentně už vcelku vypilované, protože záhy přiběhne jeden z barmanů a naznačuje, že 20€ za pokoj je tedy v pořádku, a že se můžeme ubytovat. Mají ostatně taky prázdno, jako skoro ve všech hotelech, ve kterých jsme spali v Albánii.

Po příchodu do pokoje jsme pochopili, proč chtěli tolik. Slovem Motel bych to nenazval, spíše pololuxusní apartmá s plazmovou televizí, koberečkem, koupelnou s bidetem a obrovským zrcadlem na jedné stěně. Veškeré vybavení uvnitř je čisté a voňavé. Dovolil bych si tipnout, že u nás by jedna osobonoc v takovém pokoji stála okolo 3000 Kč.

Jako barmani se chlapci zpoza baru taky moc nevyznamenali, pivo nosili pokaždé jiné a víno, které jsem si dal já s Makytou, nemohli najít asi 10 minut, i když jsem jim na tu flašku ukazoval.

Den 8.: Pátek

Apollonia

Po probuzení se rychle sbíráme, balíme a mizíme do nedaleké Apolonie, starořeckého města. Spíše na prohlídku zbytků antické vesničky rozkládající se na kopci nad Fierem.

Bylo založeno v roce 588 př. n. l. řeckými kolonisty z Kerkýry (Korfu) a Korint a bylo pravděpodobně nejdůležitějším z měst tohoto období, která také nesla název Apollonie. Na tomto místě již existovalo osídlení korintskými obchodníky a ilyrského kmene Taulantů, kteří se pak i v dalších stoletích účastnili osidlování a žili společně s řeckými osadníky. Říká se, že město bylo nejprve nazváno Gylaceia po Glyaxovi, jeho zakladateli, ale později se přejmenovalo na počest boha Apollona.
(zdroj: wikipedia: http://cs.wikipedia.org/wiki/Apollonie)

Projíždíme dalšími vesničkami okolo linií proslulých zwei-mann bunkrů, vypadá to tu jinak než v noci, odér však zůstal na všech místech stejný. Začali jsme jednotlivé puchy číslovat, bohužel jsme si čísla nepsali, takže zde nemohu napsat ani číslo tohoto, ale odhaduji to na nějakých 253 458. V jedné menší vesničce jménem Dermenas (+40° 44' 46.38", +19° 29' 33.59") se stáváme terčem „útoku“ usazených kočovných nájezdníků. Tihle malí cikánští parchanti nám všemožně atakují auto, ať už lehkým kopáním, boucháním, nebo v jednom případě vidličkou. Jelikož je cesta dost rozbitá, nedovoluje nám šlápnout na plyn a prchnout do bezpečné vzdálenosti, a tak se omezujeme jen na pokřikování různých českých sprostých slov, aby toho ti parchanti nechali.

Cestou jsme potkali pěkný bunkr, podle nápisu je na prodej, takže kdo z čtenářů by si chtěl koupit bunkr zde: +40° 44' 49.42", +19° 29' 11.96", telefonní číslo je 0039 3474162107. Parkujeme před vchodem do hlavní části památky jako králové a já si uvědomuji, že jsem v motelu zanechal svůj Zippo zapalovač. Jsem z toho celý nesvůj, naštěstí to není daleko, takže se tam po cestě zpět zastavíme. Pokud si dobře pamatuji, památka byla celá přístupná zdarma (bez průvodce). Ještěže tak, nijak zvláštní expozice tam není, ruiny jsou však docela zajímavé pokud si představíte, jak to asi mohlo vypadat, když to ještě ruiny nebyly. Nejbizarnější byla jedna z antických památek, kterou opravují železobetonovými kvádry, vypadá to opravdu vkusně. Celý kopec se dá obejít a najít na něm všude nějaké pozůstatky z dob antických. Na jeho samém vrcholu je restaurace, v době našeho výletu byla zavřená. Pelech i Makyta si udělali krásné fotky se skupinkou turistek v důchodovém věku, byly opravdu nadšeny, že se s nimi někdo chce vyfotit!

Prošli jsme památky a míříme zpět do hotelu pro můj zapalovač. Zde se ukázala pravá dobrosrdečnost albánského obyvatelstva. Chlapíci mi vůbec nerozuměli, když jsem jim anglicky vysvětloval, že jsem v pokoji nechal zapalovač, takže jsem se ve finále omezil jen na dvě slova: Fire, room. Po důkladném posunkování, se jeden z nich šel se mnou podívat do toho pokoje a opravdu tam byl! Pokoj už byl dávno uklizen a zapalovač byl položen na stolku. Dal jsem jim nějaké drobné lelky a celý šťastný se vrátil do auta. U nás už by asi ani nemělo smysl se do hotelu vracet.

Vydali jsme se na cestu podél pobřeží do města Vlorë. Hned za Fierem je v průmyslové části jakási továrna na zpracování ropy (naše domněnka, už podle vůně číslo cca 253 857), se kterou sousedí stará rozbořená část z dob socialistických. Prolézáme tedy ruiny rozbořené továrny na bůhvíco, když do areálu přijíždí auto s nějakými lidmi. Dlouho se tam na něčem domlouvají, zřejmě jakýsi černý obchod, stále se na nás divně koukají. Dlouho tam tedy radši nezůstáváme a vyrážíme dále okolo elektrárny, která je na rozdíl od továrny funkční, nebo se tak alespoň tváří hlídač v buňce.

Z Fieru do Vlorë vede úplně nová dálnice. Je neuvěřitelné, že začíná vlastně z ničeho a končí zase nikde. Jedeme po otřesné děravé hlavní silnici, dost často zpomalujeme a jedeme krokem, abychom se vyhnuli největším výmolům. Najednou najedeme na dálnici, po které dalších 20km svištíme s větrem o závod okolo odsolovacích jezer, načež z ničeho nic betonovými kvádry dálnice končí a najíždíme zase na silnici stejného typu jako před dálnicí.

Vlorë

To už jsme na hranici města Vlorë, zde sídlí pivovar tohoto města – Birra Norga. Zastavujeme před bránou s tím, že se tam zkusíme zeptat na prohlídku. Pelech dlouze něco domlouvá s hlídačem, ten zas někam volá, pak přichází jiný člověk, který zase někam volá. Nechtějí, aby je Pelech fotil, ale opravdu se snaží nám zajistit „prohlídku“. Žena v telefonu však říká, že se dnes nevaří, nikdo tam prý není, ať přijdeme zítra. To bohužel nemůžeme, budeme už o desítky kilometrů daleko, a tak se chlápek ještě šel podívat dovnitř, že by nám alespoň dali nějaké pivo na ochutnání na cestu. Bohužel se vrátil s prázdnýma rukama, nevadí, i tak to byla legrace.

Máme hlad, a tak hledáme restauraci, kde bychom se najedli. Zapadli jsme do po Albánsku prázdné restaurace, kde měli k našemu štěstí točené pivo! Už jsme sice dost znalí místních poměrů, avšak orientace v jídelním lístku je pořád dost náročná. Klasicky si dáváme to s nejdelším názvem a necháme se překvapit co to je. Moje špagety s mořskými potvorami se sice daly jíst, ale gurmánská pochoutka to tedy nebyla. Ostatním to taky nijak zvlášť nejede, ale hlad je nejlepší kuchař. Vrchní byl z nás dost vyjukaný, asi není zvyklý, že ho lidé na něco ptají, natož aby si objednávali něco k jídlu. Nějaké placení zvlášť jsme již dávno zavrhli, tak se alespoň snažíme schovávat si účty, abychom to pak mohli v klidu rozpočítat. Kupodivu to většinou vyšlo dobře.

Po Pelechově majestátním využití Toi Toi kadibudek, se za krásného slunečného počasí projíždíme podél pobřeží okolo AFC – Albania Fried Chicken a dalších zajímavých míst. Dále nás cesta vede více do vnitrozemí přes menší hory. Za nimi koch střídá koch neboť je úžasný výhled až za obzor, zato zde neuvěřitelně fouká vítr.

Dhërmi

Dojíždíme do okolí místa, které jsme si už v Praze určili jako bod, kde bychom chtěli strávit nějaký čas odpočinkem na pláži. Konkrétně je to vesnička Dhërmi resp. pláže pod vesničkou Gjilekë. Nevydrželi jsme a ještě než jsme našli na pobřeží ubytování, lehli jsme si na malou pláž a oddali se dunícímu příboji. K našemu překvapení je toto letovisko úplně prázdné, jen mladý pár sedící na konci pláže ilustruje, že tu úplně sami nejsme.

Důkladně jsme se vykoupali a jdeme hledat ubytování. Hotel 2000 hned na pláži vypadá pěkně, avšak už má po sezóně, uvnitř jsou naházené židle ze zahrádky a žena, která otevřela na naše dlouhé ťukání, říká, že už je zavřeno. Jdeme dále po pobřeží a narážíme na místo poseté většími chatkami, zdá se to pěkné, ubytování zde stojí 20€ pro všechny na noc. Nic lepšího jsme v okolí nenašli, a tak jsme nakoupili nějaké dobré jídlo a pití v místním obchůdku a ubytovali se v chatce nejblíže pláži.

Skanderbegem s colou a lahvovým pivkem Korča jsme oslavili dožití poloviny naší dosud překrásné dovolené.

Den 9.: Sobota

Sobotní dopoledne jsme strávili odpočinkem. Válení na pláži za krásného slunného počasí, hraní karet, co víc si přát po cca 2500 km na cestách. Potkali jsme kraby, sarančata, kočky, ale minimum lidí, ačkoliv to tu vypadá na relativně velké a krásné hojně navštěvované letovisko. Zřejmě jsou tu turisté jen v sezóně. Dnes to tu zeje prázdnotou a o to je to krásnější. Zašli jsme na oběd do místního hotelu, číšníko-hoteliéro-kuchař-flákač homosexuál neuměl pořádně anglicky a ani se nijak nesnažil. Dostali jsme však výbornou pečenou rybu s tradičním balkánským salátem i pivem, tak jsme si moc nestěžovali. Přestože oběd stál 4000 lelků.

Odpoledne dopadlo ve znamení dopoledne, jen jsme k tomu válení přidali pivo a večer radši není potřeba rozebírat.

Den 10.: Neděle

Od tohoto dne začala naše cesta být ještě dobrodružnější, připadalo mi, jako bychom jeli do stále chudších míst Albánie. Na odpadky a větší skládky v okolí silnic a pláži jsme už byli zvyklí, ale zde mi připadalo, že je toho tak nějak více. Očekával jsem to po odjetí z pobřeží, ale my z Dhërmi jeli ještě dlouhou cestu podél. Často jsme potkávali vybydlené domy obydlené místními velice chudými lidmi, něco jako cikánské vesničky na Slovensku.

Ještě před obědem projíždíme vesničkou Himare, která nám zůstala v paměti hned ze třech důvodů: prvním jsou dvě stařeny, které jsme vyfotili, jak stojí u silnice a baví se. Obě byly v černém, a když zjistili, že si je fotíme, zeširoka se na nás zabezzubili a zamávali. Druhým je fakt, že kopec u této vesničky je poddolován a je v něm obrovská ponorková základna albánské armády nazývající se Porto Palermo. Bohužel jsme se mohli podívat jen z dálky na portál do této základny, ale na celém kopci je vidět, že není jen tak ledajaký. Na několika místech jsou malé střílny a pozorovatelny, které se objevují jen tak, je do nich zjevně přístup z útrob základny. Jinak to v okolí nevypadá nijak vojensky, těžko říct, jestli je toto místo vůbec hlídané. Konečně třetím důvodem je nová Romanova přezdívka: Himare Tepelene.

Když jsme zastavili, abychom si základnu vyfotili, vylezl na silnici jakýsi muž, kousek od nás se zastavil a začal sbírat kamení z cesty, které následně začal házet na pohublé krávy pasoucí se suchou trávou. Nikdo z nás to nepochopil, navíc tak rychle, jak začal, tak taky skončil a odešel pryč.

Sarandë

Dojíždíme do města Sarandë, které je naší poslední zastávkou na pobřeží moře. Odtud už máme namířeno skrz vnitrozemí do Makedonie. Na hranici tohoto města je místo vítací cedule obrovské množství odpadků, ve kterých se občas pase kráva, nebo hledá poklady nějaký domorodec.

Na pobřeží je však vidět obrovský pokrok, pláže jsou vyčištěné a je zde velké množství hotelů. Těžko říct, jestli je někdo obývá, často sem prý jezdí Řekové. Každopádně je připraveno k nájezdu turistů. Na plážích jsou bary i restaurace, po sezóně jsou prakticky všechny zavřené a připravené na zimu. Nalézáme však jednu otevřenou, kde uspokojujeme své hladové žaludky.

Po výtečné chobotnici, pivě a pečeném masu se jdeme naposledy za tuto dovolenou vykoupat v mořské vodě. Je o mnoho studenější než v Dhërmi, a tak v ní trávíme jen několik desítek minut.

Albánské pobřeží je velice krásné, podle slov Makyty s Pelechem se velké množství věcí za rok změnilo. Například už tu není obrovský bunkr, který se tu ještě před rokem nacházel, město je čistší, turističtější a celkově modernější, alespoň co se okolí měst a vesnic týče. Skýtá však mnoho krásných zákoutí, kde si člověk připadá, jakoby se zastavil čas. Je vidět, že albánské pobřeží se stává čím dál tím větší turistickou destinací, ještě totiž není tolik zkaženo turistickým ruchem jako to chorvatské. Podle našich poznatků k tomu ale směřuje mílovými kroky.

Cesta do vnitrozemí směr Gjirokastër

Okolo druhé hodiny odpolední vyrážíme do padesát kilometrů vzdáleného města Gjirokastër. Má tam být nějaký zajímavý hrad. Cestou málem srážíme krávu, která nám křižuje cestu, a projíždíme vesnice se zajímavými názvy. Cestu do městečka Jergucat přes Mesopotam a Bistrici nám zpříjemňuje místní příroda, bohatá na chatrče postavené ze starých ledniček, aut, plachet, stánků a podobného skládkového haraburdí. Mezi těmito artefakty se komíhají různě svraštělé obličeje ubytovaných. Pelech radši šlape na plyn, kdo ví, co se za těmi obličeji skrývá.

Ve vesnici Bistrice je zajímavá vodní elektrárna, za ní nás cesta vede mírně do kopce, aby se nám po překonání nejvyššího bodu silnice ukázal majestátní výhled na jihozápadní Albánii. Jen obrovský billboard společnosti Vodafone, který je snad vidět i z vesmíru, to trochu hyzdí.

Stojíme na nájezdu na větší silnici (SH4). Přemýšlíme, jestli se nezajet podívat na skok do Řecka, abychom navýšili počet navštívených zemí za tuto dovolenou, pokud pojedeme doprava, máme to jen cca 9 km. I nápisy na dopravních značkách jsou tu dvojjazyčně. Nakonec nápad zavrhujeme a jedeme podle původního plánu. Na této hlavní tepně je aspoň trochu vidět práce albánské policie. Za 20 km, které jedeme do Gjirokastëru, potkáváme asi čtyři policejní kontroly, které kontrolují snad každého. Kromě nás. Pokaždé, když už nás zastavují, všimnou si, že jsme turisté a pustí nás dále. Možná je to škoda, asi by to byla legrace.

Gjirokastër a Tepelenë

Staré město, ze kterého vyčnívá vcelku velká pevnost, je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Považuji za důležité zmínit, že město nese jméno po Gjorgu Kastriottim, což je reálné jméno albánského hrdiny Skanderbega. Jsme zase u něj, koňak ani brandy tu však nikde neprodávají, stejně bychom ho pro jeho úžasnou chuť nekoupili.

Po strastiplné cestě jsme se dostali asi někomu na pozemek, kde parkujeme, abychom se šli podívat do pevnosti. Po vyšlapání množství schodů se nám dostává krásný výhled na město a hned za ním krásný výhled na ošklivou nevěstu sedající do svatebního mercedesu. Na pokladně při vstupu do pevnosti nám paní podává za 200 lek na osobu vstupenky a dokonce českého průvodce. Nevím, jestli se těm slovům, která jsou v něm napsaná, dá říkat čeština, ale z našeho jazyka opravdu pocházejí. Zřejmě jsme vítanými turisty, asi i proto, že se žena z pokladny ptá, jak se řekne česky velká skupina lidí, říkáme krásné české slovo „grupa“, poděkujeme a jdeme dále. Prvních pár kroků je úchvatných, stojíme uvnitř pevnosti ve vysoké chodbě, která je lemována asi dvaceti různými pojízdnými děly, lafetami a další vojenskou technikou. Na vše si můžeme sáhnout, dokonce si i můžeme vlézt do italského tanku model Fiat z druhé světové války, ukořistěného ve městě Porto Palermo albánskou armádou, který je postaven opodál. Zde nás oslovuje jakási žena, chce, abychom se za dalších 200 lelků podívali do starého vězení a do muzea zbraní. Taková nabídka se neodmítá.

V průvodci se píše, že věznice byla používána jak italskou a německou armádou, tak i Hodžovým komunistickým režimem a fungovala až do roku 1968, kdy začala výstavba muzea. Můžeme se podívat do množství komnat, kde vězni žili, některé z nich jsou však stále zavřené a paní je nechce otevřít. Bůh ví, jestli vězení nefunguje dodnes. Muzeum zbraní je však o něco zajímavější, mají zde jak zbraně ze středověku i ostatních dob, ale hlavní část je věnována zbraním prvo a druhoválečným. Zajímavostí je, že ženě vůbec nevadí, že všechno osaháváme, bereme si pušky do rukou a obecně vše obdivujeme nejen očima. Nutno říci, že tyto zbraně už také většinou nejsou v moc dobrém stavu. I tak to je nezapomenutelný zážitek.

Z muzea vystupujeme na nádvoří, na kterém sedí torzo amerického průzkumného letounu z roku 1957. Jinak už nic kromě krásného výhledu a ruin v pevnosti není, stejně jako pevnost ve Skadaru nemá zpřístupněny podzemní místnosti a stávají se z ní postupně ruiny.

Naplněni zážitky vyrážíme z města údolím v pohoří Gjere podél řeky Driny do města Tepelenë, které je proslulé stejnojmennou vodou, kterou je možné zakoupit ve všech obchodech v Albánii.

Po vjezdu do města očekáváme nějaké lázeňské město, ve kterém je starý hrad. Opak je však pravdou, město je velice špinavé a v zuboženém stavu, stejně jako hrad, na jehož pozemku stále bydlí lidé. Původně jsme zde chtěli spát v nějakém hotelu, ale nejen, že žádný nemůžeme najít, ale ani na nás místní lidé nepůsobí nijak dobře ani přátelsky. Již je k večeru, ale radši vyrážíme dále s tím, že najdeme nějaký nocleh po cestě.

Potřebujeme jet krátký kus cesty zpět a odbočit na menší cestu vedoucí směrem na vesnici Përmet, jelikož už je tma, nemůžeme odbočku najít, ptáme se tedy policistů zastavujících auta na cestu. Velice ochotně poradili, avšak z jejich rady jsme nebyli moudří, pořád něco gestikulovali, ale nevěděli jsme na co přesně. Nakonec jsme cestu přece jen našli a kousek za cestou se ubytovali v relativně luxusním hotelu u soutoku.

Jídlo tam neměli, udělali nám salát, který nebyl nic extra, a tak jsme si vzali na pokoje několik lahvových piv pro lepší spánek.

Ubytování nás stálo pro všechny ve dvou velice pěkných pokojích 5000 lelků, což je docela přijatelná cena. Hotel se jmenuje Alem Kasneci (Dragot, +355 Tepelenë), webové stránky nemají, našel jsem však video, jakousi virtuální prohlídku: http://www.youtube.com/watch?v=49mfHf_ndaI a facebookovou stránku: https://www.facebook.com/pages/BAR-Restorant-Hotelalem-Kasneci/403197189745280.

Den 11.: Pondělí

Toto ráno začala ta únavná ale velice dobrodružná cesta přes albánské hory a vesnice s naplánovaným cílem - město Korçë. Silnice jsou rozbité, často se na ně vejde jen jedno auto, u mostů přes řeku je to většinou pravidlem, ujet 25 kilometrů do vzdáleného Përmetu nám trvalo bezmála dvě hodiny, cesta je to však nádherná. V podstatě celá vede podél říčky, přes kterou je postaveno velké množství starých lanových mostů. Zřejmě slouží k přechodům pasáků s dobytkem, často jsou ve velice zuboženém stavu, na jeden jakž-takž bezpečný jsme vlezli a uprostřed s Romanem (přezdívaným Himare Tepelene) natočili krátkou reportáž.

Cesta se ke konci stáčí do mírných výšin, hned vedle malých vodopádků, kterými tečou horské prameny, potkáváme pasáky s krávami či ovcemi, tu a tam vidíme oslíka jako nosiče větví, slámy, či jiné komodity, a po chvíli cestování dojíždíme první, a také poslední spoluobčany v Albánii. Po chvíli zastavují na malém odpočívadle vysoko nad řekou, a tak se jdeme kochat s nimi. Muž a žena, vodáci z Plzně, jsou překvapeni stejně jako my ze setkání se svými na takovém místě turisticky pustém. Radíme jim, že podle jejich plánu nebudou schopni překonat kosovsko-srbské hranice, pokud do Kosova vjedou z jiné země a po chvíli a několika dalších větách, se zase loučíme. Ztrácíme je z dohledu ve vesnici, ve které se zastavujeme na oběd.

Jako vždy je menu složeno z fazolové polévky, vařeného hovězího masa a ze smažených jater s ledvinami – zdejší melči byly velmi tvrdé. Zato jsme dostali točené pivo a dokonce nám slečna za barem nechala i půllitry od piva Korča do sbírky! Místní si nás dost prohlíží, dokonce i dva malí kluci se vzduchovkou zpozorněli, když viděli, že se bavíme jinak, než jsou zvyklí. Dva štamgasti u vedlejšího stolu zase nevlídně sykali a pískali, když jsem krmil zbloudilého psa, který u našeho stolu žebral. Těžko říct, jestli to bylo varování pro mě nebo pro psa.

Po jídle jsme se vydali na cestu do vnitrozemí, už je to dost únavné, jedeme stále něco mezi 0 a 30 km/h nahoru, pak dolů, pak zase nahoru, projíždíme samými serpentýnami. Jediným zajímavým zpestřením jsou občasné přechody pasáčků s ovcemi či malá stavení všude po okolí, dále pak začíná linie bunkrů. Cesta je v nejvyšší části hor dost úzká, občas je vidět, že jí už kus spadl ze srázu, a tak místní vykutali v hoře jinou, často rokujeme o tom, jestli se vůbec do toho města Korçë dostaneme.

Podle průvodce by měly být někde v místech, kde se právě nacházíme jakési lázně. Nechce se nám tomu věřit, ale po několika kilometrech opravdu vidíme ceduli, která nám něco podobného oznamuje. Šipka míří na otřesnou kamenitou polní cestu a lázně v nedohlednu. Riskujeme tedy podvozek či jiné části našeho auta a jedeme do vesnice, která možná nemá ani název. Na mapě není, Google mapy jí také neznají. Jen vím, že je to cca půl hodiny cesty za vesnicí Borove.

Připadáme si jako v pravé albánské vesnici, domy jsou tu polorozbořené, ale stále funkční, všude hospodářská zvířata a z každé stráně množství odpadků. Lidé okolo se na nás bez ustání dívají a asi žasnou, my žasneme při pohledu na ně také, ale asi se nás bojí. Na opravdu malé návsi je absolutní liduprázdno, ale také lázňoprázdno. Nic kromě malého oploceného stánku s modrou kopulí, zřejmě je to nějaká kaplička, domníváme se. Nad bránou dovnitř je napsáno toto: Vakëfi Shën „Eleonorë“, nemáme nejmenší tušení, co to znamená (i Google mlčí), ale jisté je, že je zavřeno, a tak jedeme zpět.

Oproti tomu, co jsme jeli poslední hodinu, se nám původní cesta jeví jako dálnice, díkybohu že jsme po cestě něco z auta neztratili. Pokud ano, asi to nebylo důležité pro pojízdnost.

Korçë

S malou zastávkou u pomníku padlým jsme za cca hodinu konečně v Korçë. Opadla z nás většina obav, chvílemi jsme si nebyli jistí, jestli se sem dnes vůbec dostaneme. Přijedeme na hlavní náměstí s miniaturním kruhovým objezdem uprostřed obrovského asfaltového placu, kde konečně nacházím poštovní schránku. Máme chuť na pivo a jisté primární potřeby, takže si se žebrajícím cikánkem v patách sedáme na zahrádku před jakousi hernu s výherními automaty. Podle plánu jsme zde měli spát, ale zjišťujeme, že tu vůbec nic není (asi jako všude v Albánii), ubytování bychom asi našli, ale co tady. Shodou okolností parkujeme před poštou, která je vedle kina a divadla. Zrovna se tam hrne množství lidí, asi něco hrají. Uvnitř se nachází docela malý divadelní sál s pódiem a množstvím sedících lidí. Na představení jsme nakonec nezůstali, možná je to škoda, ale možná bychom se pak taky díky lidem nemuseli dostat ven. Je pět hodin odpoledne, a tak se demokraticky rozhodujeme, že jedeme dále směrem Makedonie.

Nedlouho nato už stojíme při západu slunce na hoře s výhledem na skoro celý kraj Korçë. Již za tmy dojíždíme ke břehům albánské části Prespanského jezera. To je jakýmsi trojmezím mezi třemi státy – Albánií, Řeckem a Makedonií. První místo s cedulkou ubytování tradičně nevychází, ale u druhého stavení se setkáváme s pohostinností. Starší muž a žena na otázku, jestli se u nich můžeme ubytovat a za kolik něco povídají. Není to však ani albánsky ani jinou řečí. Nýbrž směsí všech možných jazyků, které jsme za svůj život mohli potkat. A tak nasazuji česko-rusko-anglicko-německý slovník doplněný o výrazné posunkování a o slova naučená v Albánii. Překvapivě to vychází a domlouváme se na ceně i na tom, že muž nás odvede na místo. Budeme spát v asi dva kilometry vzdáleném rodinném stavení s oddělenými pokoji.

Náš nový luxusní hotel je zelená dvoupatrová sotva dostavěná krabice, s cedulkou hotel. Pokoje se nedají zamknout, v jednom pokoji záchod nemá prkénko, podlahy jsou potaženy odporným kobercem, který evidentně zavoněl celý dům. Teplá voda v koupelně neteče, na postelích je sice povlečení, ale i tak je bezpečnější si pokoj zakouřit cigaretovým kouřem a spát ve spacáku. Nevypadá to totiž, že by ložní prádlo někdo za posledních 15 let použil, stejnou dobu ale stoprocentně ani nebylo práno. Máme z jednoho pokoje vstup na balkon, dveře se nedají úplně dovřít, vyvažuje to ale malá soška labutě, venku na rohu zábradlí. Ubytování je sice hrůza, ale zase to nevypadá, že by se z toho dala chytit nějaká zábavná choroba, prostě je to to, co člověk může dostat za 3000 lelků na albánsko-makedonských hranicích. Bůh ví, třeba je to to nejlepší, hlavně že spíme.

Den 12.: Úterý

Makedonie vs. Albánie

Ráno v 7 hodin jsem probuzen kokrháním kohouta a hýkáním osla, kterého si vede Pelech jako svého domácího mazlíčka, jde za ním od nějakého pole a vždy když se zastaví, osel stojí taky. Občas zahýká, nebo se otočí kolem vlastní osy, opravdu komický pohled. S odjezdem z hotelu je zase na paškále otázka placení hotelu. Daná cena se nám zdá pro všechny málo peněz, ale pro jednoho moc, a tak stále řešíme, jak to majitelé hotelu večer s placením mysleli. Nakonec se shodujeme na tom, že to nevyřešíme, a tak po příjezdu k jejich domu já a Pelech v rychlosti předáváme paní 3000leků a mizíme pryč, jen ať se nesnaží nám něco říkat. Představa řešení toho, že jsme nepochopili, kolik hotel stojí, není úplně růžová. Obzvlášť pokud to mají řešit dva lidé pěti jazyky a se základní znalostí jen dvou z nich.

Vyrážíme na hranice cestou, která je po vrcholech ne moc vysokých hor lemována množstvím zwei-mann i větších bunkrů. Na hranicích jsme v půl desáté, nikoho tu nevidíme, ve strážní budce nikdo nesedí, závory jsou staženy. Chvíli stojíme a přemýšlíme co dál, z hraničního domu se náhle oknem vykloní jakýsi celník a ukazuje, ať jdeme k němu. Nesu mu tedy pasy a doklady od auta, něco říká, nic mu nerozumím, jen kývám. V okně zase zmizel a dalších asi 15 minut se nic neděje, pak mi vrátil pasy s tím, že můžeme jet, zastaví nás ale druhá závora. Zase čekáme další minuty. Pak přijde jiný, dobře oblečený celník a docela dobře anglicky se ptá, jestli máme něco k proclení, pár krabiček cigaret ho nezajímá a po otevření kufru, který je po střechu naplněn bagáží, nám radši zvedne závoru a kývne na pozdrav. Máme radost, dostali jsme první makedonské razítko do pasů!

Hned za hranicemi, ve vesnici Stenje, narážíme na místí restaurační zařízení, jsme jako vždy středem pozornosti, ale už nás to nijak nevzrušuje. Dáváme si k snídani klobásku a nějaké kuřecí maso, jehož zbytky velice chutnají slepicím kvokajícím u našich nohou. Došlo nám, že nemáme žádné makedonské dináry, ale naštěstí se dá platit tvrdou měnou - eury. Velice bizarní představení čeká na místních záchodech. Modernizace došla i sem, mají tu normální záchod – mísu. Ve zmíněném procesu však nikdo neřešil odstranění starého, tureckého, a tak ho prostě zalili betonem, na který přišroubovali ten moderní. Pozůstatkem je gumový zvon s opravdu dlouhou násadou – od koštěte.

S restaurací opouštíme i břehy Prespanského jezera, u kterého jsme strávili noc, abychom po výjezdu zalesněnými serpentýnami do výšky cca 1600m uzřeli na pohled mnohem krásnější jezero Ochridské. Připadáme si, jako když se díváme na moře, na březích jezera jsou vidět vesničky, plavou na něm lodě a na jeho konec nedokážeme dohlédnout. V nejširším místě má 15 a v nejdelším 30 km. Proběhl relativně rychlý koch a už sjíždíme k jeho břehům, jak jinak, než množstvím serpentýn. Několik desítek metrů nad hladinou jsou vidět již jen zbytky makedonského opevnění, docela velkých bunkrů. Na jeden se dokonce Pelechovi po mnoha pokusech povedlo vylézt. Lepšího výhledu však nedosáhl.

Ve 12:30 přejíždíme hranice zpět do Albánie, abychom se podívali i na jejich stranu Ochridského jezera, která je neuvěřitelně špinavá a odpudivá. Nebyla by to Albánie, kdyby voda alespoň trochu nepáchla nespecifikovatelným pachem. Ale ona ani ta makedonská strana jezera není žádná hitparáda, jak následně zjišťujeme. Tam, kde je mělko se na dně válí množství potopených pramiček, větší lodě jsou zřejmě ve větší hloubce, která je v jezeru průměrně 155m.

Pogradec

Ve městě Pogradec je potřeba zmínit sofistikované řešení proti silničním pirátům, kterého jsme se málem stali obětí. Po tolika dnech ve světě, kde pravidla silničního provozu existují, ale nikdo je nedodržuje, by nás ani ve snu nenapadlo, že pokud v tomto městě chcete vjet do zákazu vjezdu pro všechna vozidla (ulice je průjezdná jen druhým směrem), zastaví vás relativně nenápadný pás zubů, podobný tomu, který používá policie k zastavení vozidla propíchnutím jeho pneumatik. Zuby jsou přizpůsobeny průjezdu pouze ve správném směru, kdy pod tíhou pneumatik zajedou do ulice. Rádce radí, nesnažte se je projíždět druhou stranou – nezajedou…

Na konci města je bunkr, který je cca dvakrát větší než ten naproti v Makedonii. Je na něm sprejem vytvořen nápis „D.E.P.O“, těžko říct, čeho je to zkratka, ale když se do něj díváme, musí to znamenat něco jako „veřejný záchod“. U oblíbené benzínky Taci Oil čepujeme plnou nádrž a ptáme se na cestu do Makedonie. Tu nám následně zpříjemňují prodejci ryb a ptactva okolo silnic. Vždy když projíždíme, mladý rybář vytáhne na háku úhoře a mává nám s ním. Máváme taky, kdo ho má delšího vyhrává.

Poslední, čeho chceme na albánské straně jezera dosáhnout, jsou údajné pláže na malém poloostrůvku s vesnicí Lin. Ač jsme do ní vjeli, celou jí projeli a pak vycouvali, protože byla slepá, pláže jsme nenašli. Po cestě do ní jsme si fotili naším vybraným způsobem jakéhosi pána s pivním pupkem. Už tehdy se na nás díval dosti nevraživě, po cestě zpět však na nás začal za ustavičného křiku a posunkování házet kamení. A to jsme si jen naprosto mírumilovně fotili na autobusové zastávce sedící starou paní. Byl však jediný, kdo takhle negativně reagoval na naše focení, většinou se nám stává, že nám lidé mávají, nebo třeba také salutují jako jeden pán v Linu.

O cca 300 výškových metrů výš se ocitáme u hranic s Makedonií, znova probíhá obvyklá procedura, jsme již ostřílení v překračování těchto hranic. Razítko nám zde nedali, ale zato mám z 25. 9. 2012 v cestovním pasu čtyři albánská.

Zase v Makedonii, za městem Struga nás čeká nádherná cesta podél řeky Crn Drim, která v některých místech tvoří až neuvěřitelně obrovská jezera. Po létě je v ní hodně málo vody, to se však nedá říci o množství odpadků, které lemují její břehy. V průběhu jedné kochpauzy vedle nás zastavuje místní domorodec, který na nás začal mluvit lámanou češtinou, snažil se nás pozdravit, představil se, prohodil několik slov a jel zase dále. Takže i zde se najdou tací, kteří vědí o existenci ČR.

Ve tři hodiny odpoledne potkáváme ve vesnici Dzhepishte ceduli ukazující další hraniční přechod s Albánií. Máme v plánu se ještě dnes dostat do albánského města Peshkopi, které údajně skrývá úžasné lázně. Vzhledem k přesnosti map tohoto území trochu pochybujeme, jestli se máme vydat na tento přechod, na mapě není. Zkoušíme to, ale místní lidé vedoucí osla nám velice jasně posunky vysvětlili, že tam žádná cesta přes hranice nevede. A tak se po několika desítkách minut ocitáme na hrázi Debarského jezera na původní trase. Na jedné straně hráze je hladina jezera takřka na dosah ruky, i uplavaný hausbót na hladině je skoro stejně vysoko jako my. Na druhé straně se z jezera stává úzká řeka protékající malou vodní elektrárnou. Jsme sledováni strážcem sedícím v budce na konci hráze, když však zjistil, že jsme turisté, změknul a opětoval náš pozdrav pokynutím ruky.

Peshkopi

Je pět hodin a silnice směrem na Peshkopi je horší a horší. Od hraničního přechodu se stále cítíme být zase víc a víc v Albánii, už nás to nebaví. Nejvyšší rychlost, které se dá zde dosáhnout, nepřevyšuje 30 km/h. Naštěstí město není tak daleko od hranic. Máme v plánu prohlédnout lázně, a pak se zkusit vydat na cestu do Kukës, která údajně není sjízdná pro naše auto.

Projíždíme městem a než se nadějeme, jsme v davu lidí uprostřed trhu, který je okolo příjezdové cesty k lázním. Asi nejsem schopen popsat lázně lépe, než to udělal Himare Tepelene v jedné ze svých reportáží. Proto nabízím úryvek z jeho přínosné reportáže pro ty, kteří si jí nemohou pustit:

...jsme dorazili do Peshkopi, kde jsme navštívili místní smradlavé lázně. Je tady spousta starejch dědků a bab a všichni na nás děsně čuměj, protože jsme jim asi pravděpodobně snížili věkový průměr o šedesát let...

Dodám jen, že puch s číslem, které díky množství jeho cifer ani nedokážeme vyslovit, byl směsí močůvky s mokrou plísní, okořeněný chutí minerálních pramenů. Snad mají tyto lázně léčivé účinky, my to však zkoušet nebudeme.

Začíná se smrákat a každý, koho se zeptáme ve městě na cestu do Kukës, nás od ní odrazuje, že to neprojedeme. A tak se demokraticky rozhodujeme, že jsme splnili jeden z posledních albánských checkpointů – lázně Peshkopi a pojedeme zpět do Makedonie. Chceme si ještě koupit nějaké jídlo a další věci, ale nemáme už žádné lelky. Směnárna, pokud tady vůbec nějaká je, už je dávno zavřená a v tabáku nám eura nerozmění. Současně je s prodavačem a Pelechem v tabáku jistý muž, který prý rozměnit umí. Vlastní naproti železářství a eura mu prý nevadí, a tak nám rozměnil za běžný kurz několik euro. Kdo už si někdy měnil peníze v železářství? :-)

Vracíme se zpět k hranicím s tím, že někde najdeme hotel. Bohužel dům, o kterém jsme si mysleli, že je restaurací a zároveň i hotelem, se ukázal být jen pochybnou pizzerií. Jako obvykle je v ní prázdno, objednáváme si pizzu a platíme jí doslova posledními drobnými albánské měny.

Průjezdem hranic se definitivně loučíme s Albánií a vydáváme se na cestu za dalším balkánským dobrodružstvím.

Makedonie

Dodnes trochu lituji, že se nám nepodařilo sehnat ubytování dříve, protože jedno z nejhezčích míst na cestě Makedonií – Národní park Mavrovo, projíždíme v noci, a to včetně údajně krásného jezera Mavrovo. Noční výhled z výšin parku na město Gostivar se nám to alespoň trochu snaží vynahradit.

Na ubytování narážíme až na hranicích města Gostivar (‎+41° 46' 42.35", +20° 51' 56.11"). Po registraci nám s politováním pracovník motelu oznamuje, že nemůže najít klíče od našeho pokoje, takže si ho nemůžeme zamknout. No, nic jiného než to přijmout nám nezbývá, pokusy o řešení situace v angličtině moc nefungují. Přesto se jedná se o docela hezké ubytování s velice vtipnou obsluhou, která si s námi až do noci u piva povídala ve sprostých výrazech v albánštině a makedonštině a češtině. Anglicky skoro neuměl, ale i tak jsme si pěkně pokecali.

Den 13.: Středa

Makedonie se pro nás na tomto výletě stala spíše tranzitní zemí. Jen co jsme ráno vyrazili z Gostivaru, míříme už na Kosovo. Jakýsi příbuzný nám napsal, že nemáme jezdit do Kosovského města Mitrovice, podle ministerstev zahraničí je to prý jedno z nejnebezpečnějších míst Evropy. Tímto zmíněnému anonymovi, mojí milé mamince, děkuji za tip, ani jsme to neměli v původním plánu. Už se tam všichni moc těšíme, a tak letíme po makedonské dálnici přes město Tetovo až na hranice Skopje, kde uhýbáme na okresku směr Kosovské hranice.

Po tolika dnech v Albánii si v Makedonii připadáme jako v neuvěřitelné civilizaci. Mají tu méně rozbité silnice, lidé už tu tolik nejezdí na oslech, i tak je to však hodně zaostalý kraj. Mýtné na dálnicích je docela mastné, pro naši smůlu na mýtných stanicích neberou jiné peníze než jejich dináry. Naštěstí nám ráno vrátili nějaké v hotelu. Tam zase brali eura, ale vraceli dináry.

Cedule nám říká, že Priština, hlavní město Kosova, je už jen 83km. Hned za ní je vidět kouř, který pochází z rozsáhlého požáru na jednom z kopců před námi. Čím se zmenšuje naše vzdálenost od kosovských hranic, tím roste i četnost cedulí, které varují o jednotkách KFOR (Kosovo Force), resp. spíše upozorňují kdy a kde odbočit k celním kontrolám zmíněnou ozbrojenou složkou.

Kosovo

Ještě před hranicemi nás „vítá“ modrá cedule se žlutými hvězdami EU, jako kdyby Kosovo bylo její součástí… Na samotných hranicích se dostáváme do problému s tím, že nemáme pojištění, které musíme na území kosova mít. Jakýsi ekvivalent k povinnému ručení. Ve všech státech, ve kterých jsme byli, platí klasická zelená karta. V Kosovu ne. Celník nám tedy naznačuje, že máme odstavit auto a jít si koupit dočasné pojištění (nejméně na 15 dní, za 30€). Nechal si naše doklady, takže už stejně nemáme na výběr.

Proběhla kontrola, nebyla nijak zvláštní a my se ocitáme na území nejmladšího státu. Státu, který vznikl 17. Února 2008 proti Srbské vůli. Dodnes se vedou spory, jestli je Kosovo autonomní stát nebo ne. Některé státy se stále k jeho nezávislosti nevyjádřili, Česká Republika jí podpořila hned v květnu toho roku. Naproti tomu Slovensko Kosovo neuznává. Zde je seznam všech: http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_států_a_mezinárodních_organizací_podle_postoje_k_nezávislosti_Kosova .

Kosovská oblast vždy byla oblastí se dvěma majoritními etniky – Srby a Albánci. Takovým hlavním středem je právě město Mitrovice, kterým prochází hranice mezi Kosovskou a Albánskou částí. Tuto hranici tvoří řeka Ibar a oba tábory na každé straně se podle zahraničních informací neustále utkávají v potyčkách a dochází k přepadávání.

Náš plán je minout hlavní město a zajet se do Mitrovice podívat. Kosovo nás obecně překvapuje tím, jak je oproti ostatním státům „modernizováno“ zřejmě je to nemalými investicemi ze strany Evropy a NATO. Všude potkáváme ozbrojené složky NATO, neustále míjíme různé základny států severoatlantické aliance.

Mitrovice

Po příjezdu do albánské části Mitrovice nás víceméně nic nepřekvapuje, vypadá to tady úplně stejně jako v jiných částech Kosova. Lidé tu vypadají stejně, auta také jezdí na benzín nebo naftu a mají tu i obchody a restaurace. Jako kdyby tu nebylo nic zvláštního. Rozhodně se tu nebojíme.

Dle našich informací tu má být most, který je od loňského roku zatarasen sutí a betonem. Po delší době ho opravdu nalézáme. Jedná se o pěkný moderní most, který byl ze srbské strany zatarasen návozem sutě, a betonu. Místní přes něj bez problémů přecházejí. Před zátarasem jsou postaveny dva vojenské stany, těžko říct, k čemu slouží. Je vidět, že nenávist opravdu přichází spíše z té srbské strany. Kosovští Srbové se stále nesrovnali s vyhlášením nezávislosti a dávají to jasně najevo. Díky své hrdosti nechtějí být ve stejném státě s Kosovskými Albánci. Vyjadřují to například tím, že každé auto, které nemá srbskou registrační značku, nemá radši značku žádnou, most je ze srbské strany pokreslen různými symboly vyjadřujícími nenávist vůči EU a NATO a hesly jako Kosovo je Srbija a podobně. V místních podnicích se dá platit pouze Srbským dinárem, se zatnutými zuby však vezmou i euro, které je oficiálním platidlem Kosova. Na mostě stále stojí hlídka místní policie a italská vojenská policie – Carabinieri. Takto zatarasených částí je více, hlavně větší silnice a mosty.

Vracíme se zpět do albánské části, zdá se přátelštější, než srbská. Také je o dost větší a my hledáme restauraci. Našli jsme relativně moderně vybavenou restauraci, sice jsem místo hamburgeru dostal pljeskavici, ale špatná nebyla.

Začíná se stmívat, a tak rozhodujeme o cestě zpět do Prištiny za účelem nalezení nějakého ubytování. Přímo u auta nás zaujme prodejce cigaret v jednom z obchodů, které neprodávají nic jiného než cigarety v jakémkoliv množství. Přinesl nám jednu obrovskou krabici, která vypadá jako krabička žlutých cigaret Camel. Je v ní pět krabiček a zapalovač. Ptáme se, jestli nemá ještě tu modrou. Prý ne, ale když půjdeme s ním, zajde za kamarádem do jiného obchodu, který jí prý má. Mluví velice obstojně anglicky, jak se pak později dozvídáme, dříve dělal překladatele z arabštiny do angličtiny někde v Turecku. Ještě než zavře obchod, přichází jeho manželka s dcerou, takže nezavírá. Místo toho nás se svou rodinou seznámil a vydali jsme se na krátkou procházku, díky které jsme od něj zjistili informace o tom, jak to tedy s tou Mitrovicí je.

Víceméně všechna varování, která nám poskytují naše ministerstva zahraničí, jsou zkreslená. Nic strašného se tady neděje, jen poukazuje na to, že není úplně vhodné se pohybovat v srbské části večer bez nějakého srbského doprovodu, nebo doprovodu ozbrojené civilní složky LEX. Velice zřídka prý dochází k malým přepadům kosovských Albánců na srbském území. Prý operuje nějaká malá skupina radikálních kosovských Srbů, kteří to dělají. Obecně ale mezi Albánci a Srby není moc problémů, většina z nich etnické problémy neřeší. Často Albánci pracují v srbské části a naopak, normálně se stýkají. I pán z tabáku má prý množství kamarádů „na odvrácené straně města“.

Ani jeho kamarád modrou krabici velbloudů neměl, a tak jsme s ním ještě prohodili několik slov, poděkovali mu za přínosný výklad a vydali se na cestu do Prištiny.

Priština

Hotel jsme našli relativně snadno, jmenuje se Hotel Tirana (GPS: 42.658202,21.137846). Jeden velký pokoj se dvěma místnostmi stál 40€, vcelku normální cena. Jako snad už obvykle jsme nedostali klíče od pokoje, mladý muž z hotelu nás přesvědčoval, že to klidně můžeme nechat otevřené, že když on tam položí na stůl peněženku, tak mu jí prostě nikdo nevezme. Hledání levného hotelu v těchto destinacích, je často obtížná záležitost i za světla, natož večer za tmy, takže jsme to prostě riskli. Cennosti jsme si vzali s sebou do auta, když jsme šli na večerní jízdu po barech.

Priština hodně překvapí svojí moderností. V okolí hlavní třídy je vše moderní, dlážděné, není vidět žádné stopy po bojích. Lehce se však stane, že je člověk místo na moderní hlavní třídě na staveništi. Z hlavní třídy odbočuje ulička, která je podobná Stodolní v Ostravě, na každém rohu a z každého vchodu je udělán bar. Je tu obrovské množství lidí, každý bar je narvaný, všude mají to samé, ale pokaždé to chutná jinak. Dávám si proslulý koktejl Long Island. Cenově je Priština podobná Praze. Problém je, že tu moc lidí nemluví anglicky, je ale vidět, že se velice rychle učí a snaží se. Vývoj zde jde mílovými kroky kupředu. Prošli jsme několik barů a zakončili tuto parádu v hotelové hospodě pod naším pokojem, aby si i řidič naší limuzíny mohl dát Kosovské pivo Peč.

Do pokoje se nám nikdo nepodíval, nic nám nevzal. Ani jsme se po zkušenostech s Balkánem moc nebáli. Jen jsme měli tušení, že Kosovo na tom bude trochu jinak, není.

Den 14.: Čtvrtek

Pěkné počasí nás uvítalo do dalšího rána balkánského dobrodružství, které se už pomalu chýlí ke konci. Vydali jsme se na prohlídku hlavního města. Udivilo nás, že díky radosti z osamostatnění obyvatelé přejmenovali některé ulice svého nově ustanoveného hlavního města po amerických prezidentech. Najdeme tu bulvár Billa Clintona, bulvár George Bushe, v Clintonově ulici má obchod Hillary se šperky. Můžete se ubytovat i v Hotelu Victory s menší sochou Svobody, jak to v něm asi vypadá? Procházíme národní knihovnou, ve které nenacházíme žádné knihy, dům je to však dost zajímavý. Hlavní třída se ve dne mění na jakýsi trh s domácími výrobky, hlavně kůže a jakési zavařeniny. V současné době zde probíhá i mezinárodní filmový festival. Prostě moderní město s mladými lidmi. Nepřipadá nám to jako stát dlouho zužovaný válkou.

Z Prištiny odjíždíme směrem zpět k makedonským hranicím s malou zastávkou v mramorových jeskyních – Marble Cave (GPS: 42.479883,21.205351, http://en.wikipedia.org/wiki/Marble_Cave,_Kosovo)

Zatímco čekáme na osobního průvodce, přichází k nám asi osmiletý chlapec, evidentně loudí nějaké peníze. Zřejmě si myslel, že je dostane, když zazpívá, a tak se rozhalekal na široké okolí. Bůh ví, o čem zpíval, leč drobné od nás nedostal. Máme to ale na videu, třeba by to někdo dokázal přeložit.

Ze zpěvu nás vysvobodil průvodce, který uměl docela dobře anglicky a provedl nás po krásném podzemí. Prohlídka je dlouhá asi hodinu a člověk se dozví hlavně informace o tom, jak který krápník vypadá. Tu vypadá jako pizza, tu jako mapa kosova, tu je i jeden, který vypadá jako gesto „victory“ – ruka se zdviženým ukazováčkem a prostředníčkem. Bohužel jeden prst chybí. Prý to udělali Srbové, kteří tím vyjádřili nesouhlas s autonomií Kosova. Nedozvěděli jsme se zbytečně velké množství nepotřebných informací a o to byla prohlídka zábavnější.

Další zastávka je pro nás už makedonské hlavní město, Skopje. Zjistili jsme, že v kosovských Albáncích té Albánie přece jen trochu zbylo. Jsou to mistři na pálení čehokoli jakkoli a kdekoli. Hlavně když to dokáže generovat rozličné množství smradů. Po cestě na hranice jsme se naštěstí ani jednou nenadechli čerstvého vzduchu, mohli bychom se otrávit.

Nezbývá než popřát, aby se nadále Kosovu, kterému nezávislost rozhodně pomohla k rozvoji a většina lidí se zdá spokojenější, i nadále dařilo a rozvíjelo se dále. Jen kdyby si tak vydělalo samo na sebe.

Makedonie

Skopje

Největším oříškem bylo najít místo k parkování, doprava po městě je bez problému, ale když už jsme konečně našli parkoviště, nemohli jsme si koupit parkovací lístek, protože to lze jen přes mobilní telefon. České telefony s roamingem s touhle službou nečekaně nespolupracují. Naštěstí nás zachránil pracovník parkoviště, který kontroloval, jestli mají všichni zaplaceno. Proč tu tedy je, když pak chodí policie a rozdává botičky? Bohužel nám to parkování nemohl nijak zprostředkovat, ale nasměroval nás do knihkupectví, kde jsme si koupili kartičku, na které se vyznačil čas a datum zaparkování. Platila jednu hodinu a stála 45 denárů (asi 0,5€). Bez něj bychom však neměli šanci to zjistit. Ostatně on se to taky dozvěděl od nějakého náhodného dělníka, co se tam bavil s jiným mužem u auta.

Makedonie patří v současné době mezi deset států s nejhorší ekonomikou v Evropě, její nezaměstnanost čítá skoro 40% práceschopného obyvatelstva. Přesto se v jejím hlavním městě stále staví a buduje, je čisté, moderní. Všechny nás překvapilo, jak moc je moderní. Hlavní třídu vedoucí k hlavnímu náměstí společně s ním zdobí velkoplošná obrazovka s reklamou na Škoda Auto, najdeme tu i obdobu vítězného oblouku, sochy různých více či méně důležitých osobností makedonských dějin i sochy, které evidentně nemají s dějinami moc společného. Například bronzovou ženu s kabelkou přes rameno, slunečními brýlemi a mobilním telefonem u ucha. Momentálně je ve výstavbě další most přes říčku a ten je zdoben po okrajích množstvím kýčovitých soch.

V odlehlejší uličce si kupuji vodu v marketu, Pelech se mě jal u toho vyfotit. Prodavač byl z toho na větvi. Než pochopil, že jsme turisti a že si Pelech fotil mě, lamentoval rukama a nadával jak dlaždič. Lidé jsou tu dost zvláštní. Hrstka mladých stojí pod malým pódiem, na kterém se kapela složená ze třech odhadem 17tiletých chlapců a jednou asi 14tiletou slečnou snaží předvést své umění. Skřípavý a falešný hlas té slečny se nedá poslouchat, přesto se rozléhá několika ulicemi. Fanoušci po každé písničce mohutně tleskají a skáčou.

Pokochali jsme se ještě jednou rozestavěným „starým“ mostem se sochami, Já si nechal vyčistit boty od bronzového čističe, málem se nechali přejet autobusem plným dětí, Pelech zneužil sochu půlžena-půlryba, Roman bronzovou slečnu s mobilem v šatičkách, sedli jsme do auta a vyjeli směr Srbsko.

Makedonii opouštíme v 16:40 a v Srbsku nás vítá mnoho přátelských požárů ukazujících nám cestu okolo dálnice.

Srbsko

Bělehrad

Velká část cesty do Bělehradu je sice značena na mapě jako dálnice, ale převážně se jede jen ve dvou proudech. Do hlavního města přijíždíme už skoro za tmy, a tak rovnou hledáme nějaké ubytování. Shodou okolností narážíme na nějakou pochybnou, ale čistou ubytovnu. Tím začíná náš poslední večer této expedice.

Po ubytování padá lahev myslivce, které se já neúčastním, a vyrážíme do víru bělehradského předměstí. Dostali jsme jen dvě malá piva v místním baru, protože zavírají ve 23:00. Následně narážíme na venkovní bar, ve kterém žena za pultem dělá naprosto delikátní pljeskavici v housce. Co na tom, že jsem totálně upatlaný od všech těch omáček a šťáv, je to pohlazení žaludku. Zde si dáváme další rozličné druhy piv, načež skončíme v místní herně. Výherním automatům nerozumím ani v naší republice, ale říkám si, že tam zkusím hodit nějaký ten dinár. Po dvou otočeních těch válců mám najednou na účtu cifru 2000 a to jsem tam hodil 100 denárů. S Pelechem jsme se tedy rozhodli, že to vybereme. Se zamračeným obličejem jsme dostali jen dvacku, prý to vždycky ukazuje o nulu víc. Zkusili jsme to a museli jsme dát ženě z herny za pravdu.

Tento parádní poslední večer zakončil Pelech vystrčením svého nahého hýžďového svalu z balkónu na majitele ubytovny a my řevem před vchodem. Byli na nás ráno pěkně nerudní, ještě navíc jsme měli odejít v 8:00, ale vypakovali jsme se až v 10:30. Ještěže neměli naše pasy.

Den poslední.: Pátek

8:00, měli bychom vstávat a odjet z ubikací, nechce se nám a tak spíme dál. Až když žena majitele začne bušit na dveře a něco halekat, začínáme něco dělat. Je však už o hodinu a půl více. Se studem v očích ujíždíme do víru centra hlavního města.

Poslední den naší dobrodružné dovolené jsme zasvětili Bělehradu, na který jsme se všichni těšili. Místo toho jsme však objevili jen stále rozestavěný kostel ze železobetonu, muzeum Nikoly Tesly, které bylo plné japonských turistů, a tak jsme do něj nevlezli a pár rozstřílených domů.

Stejně jako ve Skopje se tu parkování v zónách (ty jsou po celém centru) platí sms zprávou a stejně jako ve Skopje na to naše telefony reagují s odporem. Chceme si dát nějaké jídlo a vyřešit parkování, a tak sedíme na zahrádce nedaleké malé restaurace. Žádné větší jídlo bohužel nemají, ale číšník, když přinesl pití, alespoň pomohl zaplacením parkování přes svůj telefon.

Po dvouhodinové procházce městem přicházíme zpět k autu a už zdáli se na nás směje papír za stěračem. Chvíli přemýšlíme co s pozdravem srbského strážníka udělat, když z auta, které parkuje za námi, vyleze legračně vypadající tlouštík a jde nám na pomoc. Říká o sobě lámanou angličtinou, že je právník a že se na pokutu máme vykašlat. Jste přeci ze zahraničí ne? Tady pokuty nechodí ani místním, mimo Srbsko vám to nikdo nepošle. Moc mu nevěříme, ale je velmi přesvědčivý. Nakonec mi vrazí do ruky svou vizitku, kdyby s vámi kdokoliv a cokoliv chtěl řešit, zavolejte mi, já se o to postarám, dodává. Dáváme tedy na jeho radu a nic neřešíme, dodnes (únor 2013) nic nepřišlo, tak měl asi pravdu. Snažíme se tu najít ještě nějaký zábavný program, a tak jezdíme chvíli skrz město. Na chvíli jsme alespoň zakotvili v bělehradském přístavu, prohlédli si lodě a špinavý Dunaj a vyjeli na Budapešť.

Maďarsko

Je 17:20 a my přejíždíme hranice do země řeči ufounů. Obáváme se hraniční kontroly, vjíždíme do EU, takže očekáváme prohledávání, jestli nevezeme přílišné množství cigaret či alkoholu. Vědět, že nás celníci pustí stejně jako do jiných států jen po otevření a zavření kufru, vzali bychom si všeho více. Okolo dálnice na spoustě místech hoří pole, ale už to tady „nevoní“ tolik jako v Albánii, mají tu asi více kyslíku.

Budapešť

Hlavní město je pro nás už jen tranzitní zastávkou. Chvíli jsme uvažovali o tom, jestli se zde nezdržet noc, ale už chceme domů a ubytování je tu docela drahá sranda. Navíc už je osm hodin večer a hledat něco levného za tmy se nám nechce. Zase narážíme na obvyklý problém s parkováním. Už ale nejde tolik o to, že bychom si ho měli zaplatit přes telefon, jako spíše o naprostou nesrozumitelnost tohoto ugrofinského jazyka. Samé šerkeš, šrekeš, nešereš, ház a i m ban a podobně. Nakonec jsme zaparkovali u trhu, o kterém jsme si mysleli, že bude ještě otevřen. Nebyl, a tak jsme si zašli na něco malého a relativně levného do Burger Kingu a prošli se po mostě. Upřímně jsem nečekal, jaké je Budapešť krásné město. Nádherně osvícený majestátně vyhlížející hrad, osvětlené mosty a kupodivu docela čisto. Určitě se sem někdy na stará kolena musím zajet podívat.

Vyslovování nápisů a poslouchání hovorů místních v nás vzbuzuje dávicí reflex, a tak sedáme do auta a jdeme vybloudit cestu zpět na dálnici na Bratislavu. Stal se z toho docela nadlidský úkol, neměli jsme žádnou podrobnější mapu, a tak jsme po jedné dálnici jeli asi třikrát v obou směrech, než jsme to tipli správně, ach ty maďarské názvy.

Cesta domů

Dálnice je v Maďarsku lepší než všechny u nás, takže svištíme s větrem o závod a hranice se Slovenskem přejíždíme o několik hodin později. Při pohledu na slovenské nápisy a stejnou grafickou úpravu dopravních značek jako u nás doma se na mne vrhá malá euforie, že už jsem skoro doma. A to je to ještě asi 350km.

Hranice s Moravou jsou zhasnuty a zejí prázdnotou. Ladíme první české rádio, které najdeme, Frekvenci 1. Zprávy ve dvě hodiny ráno nám oznamují tu novinu že „prezident je po útoku v pořádku“. Docela nás vyděsilo, co se tady za naší čtrnáctidenní nepřítomnosti událo, zděšení však střídá hysterický smích po informaci o atentátu na prezidenta airsoftovou pistolkou.

Do Prahy, nejkrásnějšího města v Evropě, přijíždíme v pořádku asi ve čtyři hodiny ráno a tachometr hlásí, že jsme najeli více než 5000 kilometrů.

Projeli jsme Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Albánii, Makedonii, Kosovo, Srbsko a Maďarsko, tedy deset evropských států. Každý z nich je svým způsobem originál. Některými jsme jen projížděli, ale tam, kde jsme se zdrželi déle, jsme se snažili do sebe pustit trochu toho, jak tamní lidé žijí.

O Albánii, která byla to hlavní destinací, a ve které jsme najeli nejvíce kilometrů, ale i o jiných ne moc bohatých státech, se v našem světě říká ledacos. Mimo jiné také to, že jsou to nebezpečné oblasti pro turistiku. Člověk by neměl věřit všemu, co se říká v televizi a udělat si vlastní obrázek, protože skutečnost je mnohdy naprosto odlišná. Stačí jen přemýšlet, nebát se a chovat se tam jako slušný člověk.

Byl to trip, který stál, alespoň z mého hlediska, za každou minutu těch čtrnácti dní. Jsem rád, že mými společníky byli tři moji kamarádi, se kterými jsme se nebáli jít do jakéhokoliv neznáma, najít si na něm to nejlepší a užít si pořádnou zábavu! Hlavně tu zábavu! Takže Makyto, Pelechu a Himaré díky!

Každému, kdo by váhal udělat podobný výlet, ho jednoznačně doporučuji!